Upsidedown

Home sweet home...

2007-05-01T11:57:00.000+02:00

Omlouváme se za menší zpoždění se sdělením našeho návratu, ale měli jsme své důvody a těmi bylo překvapení našich milovaných rodinných příslušníků. Po návratu nastal očekávaný zmatek a zvykání si na časový posun, takže se jaksi nenašla vhodná chvíle vám sdělit, že jsme již v pořádku doma :-).
Co se týče Koree, tak to vezmu jen tak stručně. Celý týden jsme se nedostali za hranice města Seoul (když nepočítáme letiště v Incheonu). Jedná se o jeden velký kus betonu přikrytý jedním velkým smogovým mrakem, kde žije okolo 15 milionů Korejců. Smog způsobuje krátký dohled a tak okolo sebe nevidíte nic jiného, než samé betonové věžáky pomalu mizící v mlze. Seoulem protéká velká řeka, podél které vedou různé sportovní trasy. Korejci si totiž celkem snaží udržet dobrou fyzičku a tak hodně chodí pěšky a běhají, většinou ale s rouškou na obličeji. I my jsme se něco nachodili pěšky, než jsme se odvážili svézt se metrem, které má asi 8 tras. Seoul jednoznačně není příliš turisticky zaměřený, a proto není zrovna snadné se zde domluvit anglicky a získat informace o zajímavých místech. K většině těm nejznámějším však jede metro, jako třeba ke starým královským palácům, nebo k hlavnímu dětskému parku a podobně. Snažili jsme se každý den vidět něco nového, což ovšem bylo celkem vyčerpávající a jelikož nám ke konci pobytu ani nepřálo počasí, tak jsme poslední dva dny jen proflákali. Bydlení jsme si zajistili ještě na Zélandu. Addoley nám poradila, ať zkusíme server couchsurfing.com přes který je možné sehnat krátkodobé ubytování u jiných cestovatelů zdarma. Tam jsme také objevili Brandona. Kluka z Ameriky, který vyučuje v Seoulu angličtinu. I přes miniaturní rozměry jeho studia se o nás postaral znamenitě a my jen doufáme, že mu to budeme moci jednou oplatit v ČR.
Jižní Korea je velmi zajímavé místo s odlišnými zvyklostmi i každodenním koloběhem. My měli možnost jen trošičku ochutnat místní život, ale stálo to za to.
Teď už nás čeká opět ten český stresující každodenní koloběh doma, ale kdo ví. Říká se, že jakmile člověk jednou začne cestovat, už se jen tak nezastaví, tak nám držte palce ;-).

Deset, devět, osm...

2007-04-19T11:57:00.000+02:00

Už je to tak, začalo odpočítávání posledních dnů na Novém Zélandu. Ze začátku týdne bylo celkem pěkné, již podzimní, počasí a tak jsme si vyšli na jednu z aucklandských sopek, Mt. Eden. Odtud je krásný výhled na centrum Aucklandu a přilehlé čtvrtě. V ostatních dnech jsme se snažili si vyřídit vrácení daní, ale výsledek se možná dozvíme až doma, protože jsou všichni momentálně velmi zaměstnaní koncem finančního roku a tak vše trvá velmi dlouho. Pokud jsme něco vyplnili špatně, nebo jsme na něco zapomněli, už se to nejspíš nedozvíme, protože si na vyřízení vyhrazují až 6 týdnů.
Dalším oříškem je vyměnit zélandské dolary na měnu, která je směnitelná v ČR. Rozhodli jsme se pro eura a momentální silný kurz zélandského dolaru stál na naší straně, problém bylo akorát to, že směnárna s nejlepším kurzem nemá dostatek eur. Nezbývá nám tedy nic jiného, než zbytek proměnit za americké dolary a doufat, že jejich kurz u nás půjde nahoru. Nechali jsme si už jen pár dolarů na poslední dny a co neutratíme, vyměníme za korejské wony.
Jelikož se nám podařilo prodat auto už v neděli, ubytovali jsme se v hostelu na celý týden. Až na občasné chrápající spolubydlící je to paráda spát zase v normální posteli :-). V neděli vzlétáme vstříc novým zážitkům, tentokrát v Jižní Korei.

Prodej auta

2007-04-16T15:08:00.001+02:00

Hurááááá, prodali jsme naši milovanou berušku, alias naše autíčko!
Na její prodej jsme si nechali cca týden. Od kamaráda jsme se dozvěděli, že v Aucklandu probíhá každou neděli na dostihovém závodišti burza aut. Jelikož jsme neměli dostatek času na prodej, rozhodli jsme se využít jako první právě tuto možnost. Burza začíná v devět hodin ráno, a proto jsme nelenili a hned v osm jsme přijeli do myčky. Během cest po severu jsme autíčku dali pořádně zabrat, takže bylo co uklízet a umývat. Když bylo poumýváno, vyrazili jsme na burzu. Ta je rozdělena do několika cenových skupin, přičemž cenu, za kterou chcete auto prodat, si stanovujete sami. My jsme nasadili „Baťovskou cenu“ $1699. Za vjezd jsme zaplatili $30 a odjeli do naší “cenové” kategorie. Aut tam bylo víc než hodně a kupodivu potencionálních kupujících taky. Po cca 2 hodinách k nám přišel první zájemce. Po běžné prohlídce následovala projížďka, kterou absolvoval s Ondrou. Po jejich příjezdu zpět jsem se dozvěděla, že onen zájemce je překupník s auty a naši berušku chce koupit. Hodně na nás tlačil a bylo vidět, že v “tom” umí chodit. Vyjmenoval nám, co všechno je na autě špatné, kolik do auta bude muset ještě investovat, aby ho pak prodal atd. Nevím jestli z nervozity z prodeje či jen z horka jsem přeslechla, jakou cenu nám nabídl a kývla na prodej. Ondra se tvářil rozpačitě nicméně si s ním plácl. Ten nás pak odvezl na parkoviště opodál, kde pak Ondrovi předal peníze. Když jsem zjistila, že jsme auto prodali s veškerýma věcma (stan, vařič, mapa...) za pouhých $600 a nikoli za $1600, začala jsem dělat humbuk, že mu auto za tuto cenu neprodáme. Ten byl z toho samozřejmě v šoku, ale potom, co nám řekl své, si peníze vzal zpět a my jsme jeli zase na naše prodejní místo. Do konce burzy zbývala už asi jen půl hodina a tak jsme šli s cenou dolů. Nechtěli jsme auto prodat za každou cenu ten den, ale zároveň jsme si byli vědomi toho, že autu zbývá jen měsíc technická, při které bude určitě potřeba něco vyměnit. Bylo by bláhové si myslet, že ho prodáme za stejnou cenu, za jakou jsme ho koupili. Šli jsme o dvě stě dolů, abychom měli ještě prostor na smlouvání.
Když už jsem myslela, že auto na burze neprodáme, přišla k nám holka s klukem, že mají zájem o koupi. Po projížďce se nás ptali, jestli by jsme prodali za míň, přičemž nám navrhli 1000. I když to bylo víc než od překupníka a byli opravdu sympatičtí, nemohli jsme souhlasit a nakonec jsme se domluvili na 1400 a plácli si. Beruška nám sloužila víc než jedenáct měsíců, při kterých jsme s ní najezdili přes 12 000 km.

Northland – část třetí

2007-04-13T09:05:00.000+02:00

A zároveň část poslední, neboť příští článek již budeme psát z Aucklandu. Jak jsem slíbil již minule, cestou na jih jsme navštívili oblast ohromných, až 1200 let starých stromů Kauri (damaroň). Jedním z největších je strom s názvem Tane Mahuta, měřící přes 50 metrů. Podívat se na něj můžete pouze z uctivé vzdálenosti, abyste nepoškodili jeho povrchové kořeny. V této oblasti se nachází spousta dílen, kde vyrábějí různé suvenýry a nábytek z až 50 tisíc let starých kmenů, které se dochovaly perfektně zakonzervované v bažinách. To už je ovšem trochu jiná cenová kategorie :-).
Severně od městečka Dargaville se nachází jezero s názvem Kai Iwi, které není v průvodcích nijak zvlášť zmiňováno, ale neměli byste si ho nechat ujít. Jde o jezero s křištálově čistou vodou a krásnou písečnou pláží. První den u tohoto jezera jsme se nemohli nabažit koupání, takže jsme zapomněli na focení a druhý den se už pokazilo počasí, takže pro změnu nebylo co fotit.
Poslední místo, které jsme po cestě navštívili byl Kaipara Harbour, který leží už jen pár kilometrů severovýchodně od Aucklandu. Zde jsem také vyfotil poslední panoramatickou fotku s pohledem na zélandskou krajinu.
Nyní přichází závěrečná fáze našeho pobytu, která bude i dost úřednická, jelikož musíme prodat auto, zrušit bankovní účet, vyměnit naše tvrdě vydělané penízky na měnu, která je směnitelná v ČR, neboť $NZ se u nás moc nevedou a v neposlední řadě bychom chtěli zkusit požádat o vrácení daní. Nicméně z předešlých zkušeností i z oficiálních informací máme šanci získat jen malé procento daní zpět. Pokud se nám podaří prodat auto brzo a s minimální ztrátou, tak se snad v Aucklandu ještě někam podíváme.

Northland - část druhá

2007-04-09T02:27:00.000+02:00

V místech, kde už se severní ostrov začíná zužovat, se nachází million dollar view road. Když vám vyjde počasí, tak výhled zde je opravdu k nezaplacení. Nachází se zde nespočet pláží obklopených spoustou kopců a hojně navštěvovaných surfaři. Už jen pár kilometrů zbývá do začátku výběžku vedoucího až k nejseverněji položenému majáku na cape Reinga, který ale není nejsevernějším bodem. Ten je kousek na západ, ale jedná se o maorské posvátné území, proto není možné se tam dostat. Podél celého výběžku, na západní straně, se rozléhá devadesáti mílová pláž, která má ve skutečnosti jen 92 km. Zajímavostí je, že se po ní dá jezdit autem, ale musíte si předem zjistit čas odlivu, jinak byste mohli vaše auto klidně utopit. Také se doporučuje vjezd pouze vozidlům s náhonem na všechna kola, takže jsme si tuto atrakci opět museli nechat ujít. Cape Reinga je zajímavá i tím, že se tu setkává Tasmanovo moře s Pacifikem a vytváří to neobvyklé barevné kombinace. To je taky důvod, proč Maoři považují toto místo za posvátné. Nesmíme zapomenout zmínit ani místní písečnou poušť, kde je možné si pronajmout surf a zasurfovat si na písku. Je to neuvěřitelný pohled, kdy na jedné straně máte louky a lesy a na druhé straně obrovské písečné duny. Na cape Reinga končí a zároveň začíná State Highway 1, která má druhý konec na jihu jižního ostrova, pod městem Invercargill, na poloostrově Bluff. Jakmile se dostanete až sem, už není cesta dál, můžete se jedině vrátit. A tak nám nezbývá nic jiného, než se otočit a vydat po západním pobřeží zpět na Auckland, kde nás čeká stresující prodej auta :-). Ale než tam dorazíme, čeká nás ještě oblast pralesů s mnoho-set-let starými stromy.

Na závěr bychom vám všem chtěli popřát hezké velikonoce :-).

Northland - část první

2007-04-07T01:49:00.000+02:00

Tak se nazývá oblast na sever od Aucklandu a tou již od pondělí křižujem sem a tam. Vzali jsme to po východním pobřeží nahoru a první noc jsme prospali ve Waipo Cove, malé surfařské vesničce. Ráno jsme dostali pár typů na zajímavá místa k návštěvě od našeho souseda z parkoviště. Byl jím 73-letý Rakušan, který posledních 8 měsíců nedělá nic jiného, než že cestuje a mimo to, že byl opravdu vitální, jeho rady stály za to.
V městečku Kawakawa jsou nejkurióznější veřejné záchody z celého Zélandu. Navrhoval je totiž sám pan Hudertwasser z Rakouska, který zde prožil poslední léta svého života v domku bez elektriky, stranou od lidí. Po jejich návštěvě jsme se začali poohlížet po místě ke spaní, ale ne a ne něco najít. Když jsme se podruhé ocitli na stejném parkovišti, zamával na nás chlápek z nedaleké garáže. Řekl nám, že vypadáme ztraceně a co že prý hledáme, tak jsme odpověděli, že hledáme levné ubytování. Jelikož na celém severu nedávno zuřily povodně, místní kemp byl nepoužitelný a tak nám po chvíli přemýšlení nabídl, že můžeme zůstat u nich. Dohodli jsme se, že budem spát v autě, což nebyl problém ani pro nás, ani pro ně. Ještě pro jistotu zavolal domů manželce, jestli je to v pořádku a pak už nás pohostil pivem. V garáži s ním popíjel ještě jeho bratr a kamarád, který je původem z Německa a žije zde posledních 10 let. Byli jsme podrobeni výslechu ohledně našeho pobytu a cestování po Zélandu i ohledně našeho domova. Byl to moc fajn večer, kde jsme měli možnost na vlastní kůži poznat pohostinnost místních lidí. Nakonec jsme nespali v autě, ale v jejich karavanu, takže jsme měli větší pohodlí a ráno na nás čekal hrnek kafe. Prostě paráda, ani se nám odtamtud nechtělo, stejně jako 2 turistkám, které se tam dostali podobným způsobem pár měsíců před námi a zůstaly asi 3 týdny.
Z Kawakawa jsme se vydali do Waitangi, kde se nachází největší maorská válečná kanoe a místo, kde byla podepsána památná smlouva mezi Maory a Britskou korunou o podřízení maorských kmenů za garanci na vlastnění půdy, lesů, lovišť ryb a dalších majetků.

Coromandel

2007-04-03T06:22:00.000+02:00

Po navsteve Taupa jsme to vzali primo na sever smerem na Rotoruu. Jak jsem psal minule, jedna se o kolebku maorske kultury a opet se vyplnili me predpoklady (potvrdil to ovsem i cesky pruvodce (tisteny)), ze si Maori za svou kulturu nechaji patricne zaplatit. Tedy minimalne v Rotorure se z toho stal slusny business. Jelikoz jsme zhledli tradicni maorske vystoupeni na jedne z mnoha veceri, kde jsme obsluhovali, nemeli jsme duvod platit za to nehorazne penize. Proto jsme se v Rotorure zdrzeli pouze jeden den a pote jsme pokracovali stale na sever. Dalsi vetsi mesto, ktere jsme projeli skoro bez zastavky, byla Tauranga, sousedici s Mt. Manganui, kde jsme bydleli pri sbirani kiwi. Pote jiz pozvolna zacinal poloostrov Coromandel, ktery je znam svou krasnou prirodou. Jeste v Taupu jsme zahledli predpoved pocasi, ktera nam slibovala dest na ctvrtek. Ve ctvrtek sice parkrat zaprselo, ale nebylo to nic v porovnani s tim, co prislo v patek. Lilo nepretrzite od rana, a tak jsme se rozhodli zalezt do backpackeru v malem mestecku Waihi. To se ukazalo jako prozirave, jelikoz prselo dalsich 20 hodin a na sever od Aucklandu se vyskytlo i nekolik povodni a sesuvu pudy. Kdyz jsme backpacker opousteli, stale jeste prselo, ale dest byl jiz na odchodu. Nicmene to byla prekazka, abychom si vyfotili jamu od povrchove tezby zlata a stribra s nazvem Martha.
Kdyz uz byl dest definitivne za nami, dopravili jsme se k mistu s nazvem Hot water beach a jak nekteri jiz asi tusite, atrakci zde byl horky pramen vyverajici primo pod piskem na plazi. V obchudku si muzete za $4 pujcit ryc a v rozmezi 2 hodin pred a po odlivu si zde vykopat maly bazenek, ve kterem muze byt opravdu horko. Neni to zadne tajemstvi, takze na plazi nikdy nebudete sami. Naopak je to spis boj o nejlepsi misto a cekani na priliv. Problem jsou trochu vlny, ktere dost uspesne mari vasi snahu si vyhloubit vlastni bazenek. A v sobotu se ocean vlnil celkem dost (muzete videt na fotce). Takze po par pokusech vykopat si vlastni, jsme nakonec obsadili bazenek japonskych turistu, kteri jiz byli na odchodu. Ale ani ten neustal asi po 20 minutach prichod "tsunami" a, stejne jako vetsina ostatnich, zmizel v perejich. Tak jsme se jeste zchladili trochu v oceanu a vydali opet na cestu. Nemohli jsme vynechat dalsi mistni atrakci a sice Cathedral cove. Prirodne vzniklou jeskyni na jedne odlehle plazicce. V nedeli jsme okruh po Coromandelu dokoncili a prespali kousek od Aucklandu, kam jsme se v pondeli vydali na navstevu agentury s nadeji, ze nam pomuzou vyplnit zadost o navraceni dani. Misto pomoci nas odkazali na strucneho tisteneho pruvodce leziciho spolu s formulari vedle pocitacu. Telefonicky jsem si vyzadal prehled o mych prijmech a zaplacenych danich a taky moznost vyplneni formularu primo na internetu. Jelikoz financni rok zde konci 31. brezna, nemeli jeste hotove vsechny soucty, a tak mi vyjmenovavala jednotlive zamestnavatele a prijmy od nich. Nicmene si nemame delat zbytecne nadeje, ze bychom dostali zpet ty tisice, ktere jsme na danich zaplatili, ale spise jen par
dolaru "odskodneho" :-).
Ted uz nam tedy zbyva jen procestovat uplny sever, konecne si uzit plazi a koupani v oceanu a pomalu se rozloucit s Novym Zelandem.

Tongariro az Taupo

2007-03-26T06:53:00.000+02:00

Stale jeste trochu zmozeni vystupem na Mt. Taranaki jsme dorazili az do narodniho parku Tongariro, ktery je domovem pro tri sopky (razeno od nejvyssi) Mt. Ruapehu, Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro. Tentokrat jsme se nechali vyvezt nasim autickem az kam to slo a slo to az do vesnicky Iwikau (nevim :-)) na Mt. Ruapehu (2797m), ze ktere to je k vrcholu jeste par set metru, ale vyhled i tak stoji za to. Mohli jsme se nechat vytahnout jeste kus lanovkou, ale mistni cenova politika nas opet odradila. A tak jsme se po kratke prohlidce svezli do nize polozene vesnicky Whakapapa, kde jsme si uvarili obed. Jelikoz jsme tentokrat neplanovali zadny vyslap, nezdrzeli jsme se moc dlouho a vyrazili smer Taupo, coz je jednak nazev mestecka, ale take nejvetsiho jezera severniho ostrova. Kdyz jsme dorazili na jeho jizni cip, zlakaly nas termalni bazeny v jedne z vesnicek s nazvem Tokaanu. A tak jsme se nalozili do 40°C horke mineralni vody a dali odpocinout nasim unavenym svalum :-).
Pri hledani mista na spani nas celkem nemile prekvapilo mnozstvi komaru, takze az na potreti se nam podarilo najit misto, kde jsme od nich meli pokoj. Kdyz jsme se rano probudili, zjistili jsme, ze jsme obklopeni dozravajicima ostruzinama. Behem pul hodinky byla miska plna a bez vahani bylo jasne, co bude nasledovat. Bylo to trpelive vyckavani do nakupu v mestecku Taupo, kde jsme si koupili smetanu a celou misku ostruzin v te smetane rozmackali. Byl to ovsem az desert po nasem obede. Dneska jsme si dali opravdu do nosu. Asi tezko byste verili, ze se daji na parkovisti uvarit brambory a usmazit rybi file :-). Nasi dalsi planovanou zastavkou bude Rotorua, kolebka maorske kultury a dalsi tektonicky aktivni oblast plna horkych pramenu a blahodarnych lazni.

Mt. Taranaki/Mt. Egmont

2007-03-24T04:46:00.000+01:00

Po delsim "nicnedelani" jsme se rozhodli, ze si udelame pesi vyslap. Prvni prilezitost nam k tomu dala druha nejvetsi sopka severniho ostrova (2518m), ktera se pysni hned dvema jmeny a sice Mt. Taranaki, ktere ji dalo Maorske obyvatelsto a Mt. Egmont, na ktere byla prejmenovana pozdeji bilymi osadniky.
Jiz v New Plymouth se nam naskytl krasny pohled na nasi vyzyvatelku. Z dalky vypadala opravdu na nevinny kopecek.Ale jak uz to tak byva, zdani klame.
K veceru jsme se presunuli primo pod ni, kde jsme prespali v rezervaci na parkovisti. Prespat se tam da bez problemu, dokonce to ani neni zakazano, jen to neni doporucovano. Cas vcetne navratu se pohybuje kolem 8-10hod, a proto jsme se rozhodli na cestu vydat brzo po snidani kolem pul devate. Po prvni pul hodine jsem opravdu zvazovala, jestli mam na to, dojit az na vrchol. Cesta se totiz nijak extremne neklikati, kde by se stridali rovinky s kopci, ale opravdu jdete jen a jen do kopce a teren se meni k horsimu. Nez se dojde k prvni prespavaci chatce, jde se po betonu. Za chatkou na nas cekalo prekvapeni v podobe nekoncicich drevenych schudku, ktere jsem opravdu nalezite ocenila, jelikoz mi daly hodne zabrat. Po ceste jsem se stridala v prestavkach s kolegyni z Izraele, ktera to nakonec vzdala a rozhodla se jit zpet. Po schudcich nasleduje pisko-sterkovy povrch a pak jen lezeni po kamenech, kterym se prolezete az ke krateru. Ten je pokryt snehem. Jelikoz to byl nas prvni snih, ktery jsme videli za cely pobyt tady, tak jsme nevahali a vyuzili ho k mensi koulovacce. Po prejiti krateru se na vas usmiva uz opravdu vrchol sopky. My jsme meli malinko smulu, ze se kolem sopky zrovna utvoril prstencovity mrak, ktery nam znemoznil stoprocentni vyhled, ale ten pocit, ze jsme zdolali druhou nejvetsi horu, stoji za to. Ja jsem mela jeste hezci pocit, jelikoz jsem na vrcholu byla jedna z mala holek. Je az k neuvereni, kolik starsich lidi se vypravuje na zdolani teto hory.
Cesta zpatky byla uz malinko utrpenim, protoze se zacaly ozyvat svaly na nohou. Navic cesta dolu byla opravdu vicemene lyzovani po sterku a pisku. Moje zadnice dostala opravdu zabrat a padani to neni nic prijemneho. K autu jsme se nakonec dostali kolem ctrvt na pet. Dneska jsme si doprali plavani v mensim mestecku Stratford, ktere nese nazev po Shakespearove rodisti v Anglii. Dneska se jeste chystame premistit smerem na vulkany Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Odtamtud vam urcite napiseme dalsi zazitky.

Bez prace a bez domova

2007-03-22T04:42:00.000+01:00

Celkem sest tydnu jsme meli k tomu, abychom po navratu do Wellingtonu vydelali jeste nejake penize na cestovani. Ta doba uz je ale opet za nami, jelikoz jsme se vcera vydali na nasi dalsi, tentokrat jiz posledni, cestu. Celych tech sest tydnu jsme se snazili pracovat co nejvic, tudiz nam uz nezbyval cas na psani do blogu :-). Pokud jsme meli chvilku volna, snazili jsme se ho travit s nasimi kamarady. Na poslednich fotkach v galerii muzete videt nas picnic s Addoley a Lyndonem v botanicke zahrade, bylo celkem dost vetrno, ale i tak jsme si to uzili :-), a taky fotky z vecere s Masou a Christinou (delala s nama v cateringu). Minuly patek se navic uskutecnila rozluckova party s jednim z sefu, protoze se rozhodl odstehovat s rodinou o par kilometru na sever, a to byla dobra prilezitost rozloucit se i pro nas. Nechal jsem v kancelari svuj email, tak na me snad nezapomenou a poslou mi fotky. Mimo to jsme zde jeste slavili Addoleyniny narozeniny. Cela akce byla predem naplanovana se stupnem nejvyssiho utajeni. Prekvapeni se podarilo a Addoley vypadala opravdu dojate :-). Uplne definitivni rozlouceni probehlo v utery vecer, kdy jsme sli nejdriv do kina a pote na jedno do hospody. Bylo hodne tezke rict definitivni ahoj, kdyz neni jiste, jestli se s nekym z nich jeste v zivote uvidime. Hlavne diky vsem nasim kamaradum jsme si pobyt zde mohli uzivat naplno. Trochu prekvapenim bylo rozlouceni od nasich spolubydlicich. Tentokrat uz jsme pro ne nechystali zadnou veceri, ale jen jsme je informovali o planovane navsteve kina a hospody. Meli se mi ozvat po kine a zjistit, kde jsme, aby se mohli pridat, ale to se nestalo. Rano jsme si proto privstali, abychom se rozloucili s Jasmin, ktera sla do prace. Nez jsme si sbalili a odnesli vsechno do auta, mihl se kolem nas beze slova Damien a nekam zmizel. Kdyz uz jsme byli na odchodu a loucili se s Janem, rekl nam, ze Damien je mozna dole v ulici v jedne kavarne na obchodni schuzce. Mel pravdu, sedel tam s nejakym dalsim "podnikatelem", tak jsme se s nim jen strucne rozloucili a vyrazili na cestu. Bylo to od nej trochu trapny, kdyz o te schuzce vedel predem i o nasem odjezdu, ze se s nami nerozloucil pred svym odchodem, ale odrazi to jeho povahu a naladu poslednich dnu, ktera v dome panovala.

Konečně zase "doma"

2007-02-10T01:51:00.000+01:00

Už je tomu tak, naše dvou-a-půl-měsíční okružní jízda po jižním ostrově byla v úterý úspěšně dokončena zpáteční plavbou z Pictonu do Wellingtonu. Tentokrát nám počasí při plavbě přálo mnohem víc a tak jsem měl možnost udělat pár pěkných fotek. Ve Wellingtonu jsme byli již netrpělivě očekáváni Damienem, Jasmin a Janem, kteří nás, po krátkém odpočinku a sprše, hned vytáhli na pláž a dokonce jsem se poprvé koupal v moři. Možná bych to neměl nazývat koupáním, protože jsem ve vodě vydržel jen pár minut, ale je to pokrok správným směrem :-).
U Damiena doma proběhlo pár změn, Jan se přestěhoval do našeho původního pokoje a z jeho se vytvořila kancelář. Což znamená, že teď spíme na matraci z gauče v kanceláři na zemi, ale i tak je to mnohem pohodlnější, než v autě :-). Jelikož máme v plánu zůstat jen pár týdnů, abychom si opět něco přivydělali (za tím účelem jsem si sem také vložil reklamy), nemá smysl vymýšlet něco jiného.
Co se týče práce, už máme s Leňulí náš první pracovní den za sebou. Oba jsme totiž nastoupili na mou poslední pozici před odjezdem na jižní ostrov a sice obsluhu cateringu a včera jsme měli první směnu a hned největší slavnostní večeři za poslední rok. Ale vše proběhlo hladce a my se vrátili po druhé hodině ranní totálně vyčerpaní. Je akorát škoda, že už tam není spousta fajn lidí, kteří tam pracovali loni. Mimo jiné i Masa dal tento týden výpověď, protože konečně sehnal práci ve filmových studiích. Zabývá se totiž modelováním různých příšerek a speciálními maskami. Kdo tam ale naopak pracovat začal je naše kamarádka Addoley, která nás se svým přítelem Lyndonem vzala, před odjezdem na jih, do kina, takže nouze o dobrou zábavu tam rozhodně nehrozí. Není to ale jediná pracovní příležitost. Máme možnost i pracovat v kuchyni, kde dělala Leňule předtím. Což by znamenalo opět spoustu jídla. Jediná nevýhoda je, že jsou k dispozici jen raní směny od 6:30 do 10:30 a večerní od 16:30 do 20:00, což dohromady nedá ani 8 pracovních hodin, ale přitom jste pryč celý den. Na druhou stranu práce v cateringu zase není jistá a na příští týden máme zatím napsané jen dvě směny, takže je těžké se rozhodnout kde dělat, abychom si za těch pár týdnů vydělali co nejvíce.

Dunedin až Kaikoura

2007-02-03T23:48:00.000+01:00

Poté, co jsme opustili Dunedin, se nám hezké počasí opět trochu vyhýbalo. Po krátké projížďce podél pobřeží jsme odbočili do středozemí a namířili si to k největší hoře Nového Zélandu, respektive vesničce poblíž jejího úpatí nesoucí stejný název: Mt. Cook. Viditelnost v nížině byla celkem dobrá, i když chvílemi poprchávalo, ale vrcholky zélandských Alp byly bohužel zahaleny v mracích, takže se nám nepodařilo Mt. Cook shlédnout v celé jeho kráse. Vyfotili jsme se alespoň u nejdelšího zélandského ledovce Tasman Glacier, který je dlouhý přes 27km, ale v dolní části je celý pokryt štěrkem, takže jde stěží poznat, že se jedná o ledovec. Ještě téhož dne jsme se dopravili zpět k pobřeží, tentokrát do městečka Timur odkud jsme se vydali dále na sever směrem na třetí největší město Nového Zélandu Christchurch. Ještě předtím, než jsme se vydali vstříc velkoměstskému ruchu, jsme odbočili na Banks Peninsula (poloostrov) s jeho vrcholky a zálivy včetně toho největšího Akaroa Harbour se stejnojmenným městečkem Akaroa. Toto městečko se nese ve francouzském stylu s mnoha kavárničkami a atrakcemi pro turisty, jako například výlety za delfíny a koupání s nimi, nebo trysková loď, která se tu nejčastěji objevuje na řekách. Tentokrát jsme již neodolali a nechali se svézt. Po okružní jízdě podél zálivu s pár zastávkami a výkladem o místní fauně a historických událostech s námi náš kapitán udělal pár rychlých otoček (tím myslím opravdu otoček jak na kolotoči) a zavezl nás zpět do přístavu.
Ještě téhož dne jsme se dopravili do kempu v Christchurch a doplnili zásoby potravin. Druhý den jsme se vydali na letiště, jelikož tam měla mít pobočku naše letecká společnost a my potřebujeme změnit termín letu zpět do Čech, ale žádná pobočka se nekonala a jediná možnost změnu provézt je přes pobočku v Aucklandu. Nezbývá nám tudíž nic jiného, než to vyřídit telefonicky. Po návštěvě letiště následovala návštěva pracovní agentury, jelikož jsme si chtěli před návratem na severní ostrov najít ještě nějakou práci tak na dva týdny. Opět bohužel pobočka pro příležitostné práce byla v městečku Ashburton, které bylo asi 150km zpět a kterým jsme projížděli minulou neděli. Po chvíli plánování jsme se rozhodli dokončit naší okružní jízdu o dva týdny dřív, vrátit se do Wellingtonu a pokračovat v tom, co jsme dělali před odjezdem na jih. Máme domluveno, že budeme opět bydlet u Damiena, který se na nás už moc těší a opět vyhrožuje tím, že by mě zaměstnal :-). Chtěli bychom tam zůstat tak 4-6 týdnů a vydělat si na objetí severu a na krátkou návštěvu Korey na zpáteční cestě. Pomalu se v poměru vydělaných a utracených peněz na jižním ostrově dostáváme do mínusu, ale to i díky tomu, že jsme celkově pracovali jen 6 týdnů a poslední dny na třešních nestáli za moc.
No a když už jsme měli opět jasno o naší blízké budoucnosti, věnovali jsme se pouze městu Christchurch a jeho centru. Nechyběla pochopitelně návštěva katedrály a výšlap na její 133 schodů vysokou věž odkud máte skoro celé město jako na dlani. Prošli jsme i pár obchůdků a naobědvali se v singapourském stylu (fast food :-)). V předvečer nastal čas rozloučení s Christchurch a pokračování v cestě. Zhruba 100km na sever jsme měli v plánu navštívit našeho stopaře Tomáše z národního parku Kahurangi. Jelikož jsme se tam ale dopravili trochu předčasně, trefili jsme se pochopitelně do jeho pětidenní vyjížďky na koních, kde dělá průvodce. To jsme se dozvěděli až zpětně a proto jsme ještě den čekali v nedalekém městečku, jestli se nám Tomáš neozve. Když se ani po dvou dnech neozýval, pokračovali jsme do lázeňského městečka Hanmer Springs a už jsme se nemohli dočkat na jeho termální bazény s léčivou vodou, kde se nám uvolní všechny otlačeniny a unavené svaly ze spaní v autě :-). Tam jsme dorazili v pátek ráno a jak už to tak poslední dobou bývá, akorát vyvěšovali ceduli o poruše čerpadla a tedy celodenní odstávce lázní. Ale protože se nevzdáváme a lázně jsme si chtěli užít jak se patří, vyrazili jsme na celodenní procházku ke "psím vodopádům" a následně na vrchol místní nejvyšší hory Mt. Isobel 1319m, abychom se před uvolňovací kůrou ještě pořádně protáhli :-). Vyplnil se i předpoklad, že se nám Tomáš ozve, až dorazíme do 60km vzdálených Hanmer Springs, takže jsme si domluvili návštěvu na sobotu večer. V neděli už byli lázně opět funkční a tak jsme většinu dne strávili posedáváním v bazénech o teplotě od 33°C do 41°C. Jednou jsem vlezl do plaveckého bazénu s 28°C, že si zaplavu, ale musel jsme hned vylézt, jak to bylo studené :-). Zároveň to pro nás byla první možnost se opálit nejen na lýtkách a předloktích, takže je vám doufám jasné, jak teď při psaní trpím :-). Jasně, že jsem si připálil obličej a ramena, i když jsme se snažil být pořád ve stínu, ale i tak to za to stálo.
Večer jsme se vrátili oněch 60km za Tomášem, který nám ukázal koně a pohostil nás v jeho momentálním domově. Bydlí u rodiny pastevce ovcí, protože majitelé koní mu nebyli schopní zajistit ubytování. Celá rodina byla ale momentálně na dovolené, takže jsme nemuseli spát v autě a mohli jsme se ubytovat v obýváku na zemi. Nemýt spálená ramena, mohl jsme se po dlouhé době dobře vyspat :-). Déle jak do půlnoci jsme si navzájem popisovali naše zážitky z cestování a musím říct, že jsem chvílemi Tomášovi záviděl jeho práci u koní, kterou si ovšem 100% zaslouží a pro kterou já nemám žádné z potřebných zkušeností.
V sobotu okolo poledne jsme se už po několikáté, ale tentokrát definitivně, rozloučili a namířili si to na městečko Kaikoura, odkud vyplouvají lodě na pozorování velryb a plavání s delfíny. Leňule by si ráda s delfíny zaplavala, ale bude s tím muset ještě chvíli počkat, protože je vše na dlouho dopředu zamluvené.
Teď už nám z jižního ostrova zbývá asi 170km zpět do přístavního městečka Picton a kdyby vyšlo počasí, tak bychom si zajeli na jeden den prohlédnout nějaký z fjordů, nalézajících se nad Pictonem. Je dost pravděpodobné, že příště budeme psát až z Wellingtonu.

Dosáhli jsme jihu!

2007-01-24T07:30:00.000+01:00

Již skoro týden jsme opět na cestách. Třešní už nebylo mnoho a tak nás často posílali na sběr meruněk, který již není tak dobře placený. Sbalili jsme si proto své dvě plastové krabice a spacáky a dali se zase do pohybu :-). První atrakcí měl být Milford Sound, což je "dech beroucí" fjord s horami roustoucími rovnou z vody s nejvyšším vrcholkem Mitre Peak okolo 1600m. Za hezkého počasí je to nezapomenutelný zážitek a příležitost pro pořízení snímků zrcadlících se hor na hladině. To ale bohužel nebyl náš případ. Předpoveď počasí sice neslibovala nic hezkého, ale skutečnost byla ještě horší. Všude samá mlha a každou chvíli pršelo, takže jsme si tam dali kafe v kavárně, počkali pár hodin, jestli se to nerozfouká a nakonec jeli těch 120Km po jediné příjezdové cestě zase zpět :-). Další zastávkou byl poloostrůvek Bluff, ležící pod třetím největším městem jižního ostrova Invercargill. Na něm je zajímavé to, že zde začíná State highway 1 (státní silnice č. 1) a je zde ukazatel vzdáleností dalších turistických cílů a měst. Cestou z Bluffu jsme si pochopitelně nenechali ujít centrum Ivercargillu s mnoha obchůdky a krásnými kralovskými zahradami. Odtud jsme se vydali po pobřeží až na nejjižnější cíp jižního ostrova, takzavný Slope point, následovaný několika dalšími body s majáky a místními "starousedlíky" lvouny a tuleni a také zbytky skamenělého lesa. Dnes jsme doputovali až do druhého největšího města jižního ostrova a sice Dunedinu. Chtěli jsme zde navšívit kolonii albatrosů a tučňáků žlutookých, ale místní podnikavci a jejich požadavky nám to překazili. Za to, abyste se podívali na tučňáky v přírodě, zaplatíte dvakrát tolik, co stojí vstupně do wellingtonské zoo, s albatrosy je to stejné.
Po 5 nocích strávených v autě se dostaví základní hygienické potřeby, a proto jsme se na dnešní noc ubytovali v kempu. Jenom doufáme, že nám stan neodnese vítr, kemp je totiž na pobřeží a celkem dost tu fouká. Jelikož jsme právě povečeřeli, vyrazíme na malou procházku po městě a pokusíme se někde publikovat tento článek. Zdravíme všechny věrné čtenáře a obzvláště starostlivou Zapošku ;-). Myslíme na vás a stýská se nám!

Hokitika až Ettrik

2007-01-07T01:22:00.000+01:00

Vánoce jsou za námi a nezbývá, než se opět vydat na cestu. Směr se nemění, jedeme pořád na jih. Dalším místem, na které jsme se moc těšili, byly již zmíněné ledovce Franz Josef a Fox. Bohužel nás celou cestu k nim doprovázel déšť, takže jsme se nakonec museli spokojit pouze s prohlídkou z dálky. Chtěli jsme vám poslat fotky, jak slavíme vánoce na s něhu, když vy ho nemáte, ale počasí nám to nedovolilo. Druhý ledovec, Fox, už nemělo smysl ani fotit, protože by nejspíš ani nebylo nic vidět. Pokračovali jsme proto v cestě na jih a mírně jsme se začali vzdalovat od pobřeží. Když už jsme ušetřili penízky za výstup na ledovec, zastavili jsme se cestou alespoň na lososové farmě a dali si pořádně do nosu :-). Já si dal bramborové placky s uzeným lososem v salátovém lůžku se třemi omáčkami a zeleninou a Leňule si dala zapečené těstoviny opět s uzeným lososem. Asi nemá smysl dodávat, že nám opravdu chutnalo. K večeru jsme dojeli do městečka Wanaka ležícího u stejnojmenného jezera. Jedná se hlavně o zimní středisko, ale i uprostřed léta zde byly ulice plné turistů. Druhý den dopoledne to vypadalo konečně na slunné počasí, tak jsme si vyšlápli na přilehlou horu Mt. Iron a udělali pár fotek těsně před tím, než se opět zamračilo. Vydali jsme se proto opět na cestu směrem na Cromwell. Pomalu jsme se blížili do oblasti, která je známá pěstováním třešní, což jsme také měli v plánu dělat, jelikož nám tuto práci doporučila Delva. Nakonec jsme dojeli až do Alexandry a přespali nedaleko u jedné říčky. Měl jsem takové tušení, že by se tu mohli pohybovat Petr s Alešem, se kterými jsme se setkali ve Wellingtonu týden před odjezdem na jižní ostrov, tak jsem je kontaktoval přes SMS. Během okamžiku jsem obdržel odpověď, že jsou oba v Ettriku, asi 40Km na jih od Alexandry, a že akorát začali sbírat třešně. Vyrazili jsme za nimi a nechali si od nich domluvit práci na další den. Ubytovali jsme se v kempu, kde jsme si vybrali variantu sice o $10 na týden dražší, ale mnohem pohodlnější, bydleli jsme ve starším karavanu. Druhý den ráno jsme vyrazili na sedmou hodinu sbírat třešně, ale nebyli bychom to my, aby se to neobešlo bez komplikací :-). Nikdo tam na nás nečekal, tak jsme začali sbírat, až přišel rozčílený majitel sadu a chtěl po nás, abychom zavolali našeho zprostředkovatele. Nakonec to dopadlo tak, že se mezi sebou nedohodli a my byli zase bez práce. Jelikož počasí nebylo nejlepší, tak ani v okolních farmách nikoho nenabírali a tak jsme nakonec celý týden proflákali hraním karet a sezením u televize.
Na Silvestra jsme čekali alespoň nějakou společnou zábavu, ale od všedního dne se to moc nelišilo. Večer jsme si ugrilovali nějaké maso a potom jsme se do půlnoci dívali na tv a popíjeli pivo. Překvapením bylo, že se v tv ani na jednom ze tří programů nezmínili, že právě proběhla půlnoc, takže jsme si vůbec nebyli jistí, že už je opravdu nový rok.
Jelikož jsme měli zaplaceno do čtvrtka, tak jsme se ve čtvrtek ráno všichni zabalili a jeli zpět do Alexandy, kde je agentura, která je v kontaktu se všemi místními farmami a zprostředkovává pro ně pracovníky. Tam jsme asi po 10 minutách získali adresu, kde se máme druhý den v 8 ráno nahlásit. Jedná se opět o sběr třešní a podle slov našeho nadřízeného je to největší třešňová farma na jižní polokouli (což je tu skoro vše :-)). Sběračů tam pracuje od 150 - 250, momentálně okolo 200. Je tu hodně Čechů a Slováků, ale jelikož jsme rozdělení do skupinek po cca 10 - 16, nejsme s nimi skoro vůbec v kontaktu. Ubytování jsme sehnali na studentských kolejích za $12 za noc a máme sami pro sebe rozlehlý apartmán s pěti ložnicema, kuchyňku s myčkou na nádobí :-), koupelnu a wc. V rámci areálu je i místnost s televizí a kulečníkem a dvorek, kde se dá hrát basketbal, nebo jen relaxovat. Zaplaceno máme do příštího pátku a nejdéle tu můžeme zůstat do 24. My se potom nejspíš vydáme opět na cestu, ze západního pobřeží nám chybí již jen Milford Sound a poté od úplného jihu po východním pobřeží zpět na sever.

Westport až Hokitika

2006-12-29T05:17:00.000+01:00

Na cestě z Kahurangi jsme zahlédli stopaře, který měl na batohu českou vlajku, tak jsme se pro něj vrátili. Byl to kluk z Plzně, který cestoval za prací do Chrischurch. Stopem se přepravuje po celém Zélandu. Původně jsme měli v plánu zůstat ve Westportu, ale jelikož jsme dorazili celkem brzy, rozhodli jsme se pokračovat do Greymouth. Zastavili jsme se jen na velmi osvěžující návštěvu bazénu, kterého jsme si předtím nevšimli. Do Greymouth jsme dorazili po osmé večer a po krátké prohlídce města jsme se rozhodli utábořit nedaleko hřiště pro rugby. Tomáš, náš dočasný spolucestující, si postavil stan a my strávili noc opět v našem autíčku. Ráno jsme Tomáše vysadili na silnici vedoucí do Chrischurch a sehnali si přístup k internetu, abychom mohli zavolat domů na rodinou oslavu. Poté jsme si městečko v klidu celé prohlédli, udělali menší nákup s přírpavou na večeři a vyrazili 50 Km zpět na Pancake Rocks, které jsme den předtím minuli. Jedná se o skály na pobřeží moře, které vypadají jako naskládané palačinky. Po návštěvě těchto palačinkových skal jsme opět přes Greymouth vyrazili na menší městečko Hokitika, které je centrem pro jeden z typických zélandských suvenýrů, broušený zelený kámen Jade. Noc jsme opět přečkali v autě a rozhodli jsme se zde ubytovat v hostelu a strávit zde štědrý večer. Původně to sice vypadalo, že budeme u večeře sami, ale nakonec se zde ubytoval ještě mladý Francouz, který hned navrhl, abychom večeřeli společně. On udělal rybí filety na smetaně s bramborama a my kuřecí, vepřové a hovězí řízky spolu s koupeným bramborovým salátem (slabá napodobenina). Nakonec si k nám přisedla i paní z hostelu, která přinesla pár kousků cukroví. Atmosféra byla báječná a všichni jsme se dobře bavili, i když to byly hodně netradiční vánoce. Jelikož jsme s Leňulí pořád spolu, tak se nám ani nepodařilo si navzájem koupit nějaké to překvapení, ale to si vynahradíme jindy :-). Hlavní bylo, že jsme se dobře bavili a po delší době jsme se vyspali zase v teple a postýlce :-). Další náš směr je na ledovce Fox a Franz Josef, odkud je výhled i na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt. Cook.

Kahurangi

2006-12-29T05:15:00.000+01:00

Od Nelsonských jezer jsme se přes město Westport dopravili do vesničky Karamea, která je jedním z výchozích bodů pro putování po národním parku Kahurangi. Pro náš výlet jsme si vybrali Heaphy track, který měří okolo 80 Km a je na 3-5 dní. Plány jsme ale museli trochu upravit. Jelikož se nejedná o okruh, oba konce jsou po silnici od sebe vzdálené přes 460 Km a letecká přeprava je dost drahá, rozhodli jsme se pro dvoudenní výlet s návratem na výchozí místo. Po trase se nachází několik chatek, kde je možné přenocovat, ale musíte si předem rezervovat a zaplatit místo v konkrétní chatce. V průvodci najdete přibližné časy chůze od chatky k chatce. My jsme původně chtěli přespat v chatce, která byla vzdálená přiližně 12 hodin chůze, ale jelikož jsme si nestihli zarezervovat nocleh den předem, museli jsme se spokojit s chatkou vzdálenou pouze 7-8 hodin. Jmenovala se Lewis hut a byla umístěna téměř na břehu Heaphy river.
K úplnému začátku to bylo ještě asi 10 Km po silnici a následně po kamenité cestě až k prvnímu tábořišti, kde jsme nechali zaparkované auto. Předpoveď počasí nám přála dva slunečné dny. Jelikož jsme spali v chatce, nemuseli jsme s sebou vláčet stan. Takže jsem se těšil na to, jak budu mít lehký batoh, ale to se z nepochopiteného důvodu moc nekonalo :-). Vyráželi jsme okolo půl dvanácté a asi po půl hodině a jednom lanovém mostě jsme došli až k pobřeží, kde jsme viděli zatím největší vlny na Novém Zélandu. Podél pobřeží jsme šli dalších 12 Km, čili asi 4 hodiny. Poté se cesta začala od pobřeží mírně vzdalovat, až jsme došli k první chatce Heaphy hut. Chtěli jsme se nasvačit, ale všudypřítomné mušky nám v tom zabránili. Snědli jsme chleba a mazali dál. Od Heaphy hut vedla cesta více do vnitrozemí stále podél řeky. Přes její přítoky se lze dostat většinou pomocí lanového mostu, což jsme si opravdu užívali. Před šestou hodinou jsme poprvé zahlédli naší chatku a během 10 minut už jsme seděli vevnitř. Před námi do chatky dorazili již dva páry zélanďanů ve středním věku, tak jsme se navzájem představili a chvíli si povídali o našem pobytu a zážitcích. Jelikož jsme byli celkem unavení, tak jsme zalehli brzo a bez problému okamžitě usnuli.
Páteční cestu zpět jsme zvládli za 5 hodin a vyrazili jsme zpět do Westportu. Národní park Kahurangi rozhodně stojí za návštěvu. Je to nádherný kus přírody plný života.

Nelson Lakes

2006-12-29T05:11:00.000+01:00

Poslední spánek v domečku s postýlkou jsme ukončili v pondělí celkem brzo ráno, abychom Delvě předali klíče dřív, než půjde do práce. Naštěstí se dá domeček zavřít i bez klíčů, takže jsme mohli ještě v klidu posnídat. Po sedmé hodině ranní jsme vyrazili směrem k Nelsonským jezerům, kam jsme dorazili přibližně okolo desáté. První přišlo na řadu jezero Rotoiti u městečka St. Arnaud. Po pár minutách kochání se jsme museli zpět do městečka na benzínovou pumpu a koupit repelent proti muškám, které pěkně koušou. Poté jsme ještě navštívili informační středisko, abychom zjistili trasy na výlety. Zvolili jsme si procházku kolem celého jezera, která měla odhadem trvat 6 hodin. Půl hodiny před polednem jsme vyrazili a nikde se nezastavovali, protože v tu ránu kolem vás bylo hejno mušek. Když jsme došli na druhou stranu jezera, měli jsme na výběr další hodinu a půl k můstku přes přitékající řeku, nebo 20 minut s menším brodem. Jelikož už doba trochu pokročila, zvolili jsme brod. To jsme ovšem ještě nevěděli, že voda má asi 5°C a kameny jsou ostré jak hřebíky. Naše chodidla utrpěly silný šok, ale nakonec jsme se na druhý břeh dostali. Celý výlet by byl moc fajn, kdyby na poslední 4 Km nezačalo pršet a my trochu nezmokli. Ale zahřála nás polévka, kterou jsme si uvařili ve veřejně přístupné kuchyňce u nedalekého kempu. Tam nám také poradili, kde se dá v okolí bezpečně a legálně přenocovat v autě.
Druhý den jsme vyrazili k jezeru Rotoroa s podobným cílem, ale zdejší mušky jsou na repelent nejspíš už imunní, protože ho s přehledem ignorovali. Chtěli jsme to zabalit a jet dál, ale nakonec jsme si v místním hostelu půjčili "kánoj" a objeli si alespoň polovinu jezera. Když se nad námi opět začali stahovat mračna, rychle jsme dopádlovali zpět, ale naštěstí se to tentokrát obešlo bez deště.

Barbeque

2006-12-17T04:19:00.000+01:00

Sobota se stala naším posledním pracovním dnem u společnosti Thomas Bross. Celý den se nesl ve velmi volném stylu oproti dnům předchozím a paradoxně, jak už to tak bývá, tak celý den nám až nezvykle rychle uběhl. Od čtvrtka jsme nebyli placeni hodinovou mzdou, ale za počet "odjablíčkovaných" stromů. Několik dní předtím jsme byli pečlive připravováni a upozorňováni, že si můžeme vydělat hooodně dobré penízky. Bohužel, opak je pravdou. Za jeden celý strom dostanete 2,50 dolaru. Aby jste si vydělali víc, než máte na hodinu, museli byste "odjablíčkovat" více jak 33 stromu za den. Dobrý trik jak vás přimět, aby jste dělali rychleji za stejné peníze. My jsme se snažili seč jsme mohli, ale stejně budeme placení nejspíš hodinovou mzdou, možná se na účtu objeví o nějaký ten dolárek navíc, ale rozhodně to nebude nic převratného. Na konci směny se za námi zastavil Ian (manažer sadu). Dal nam vizitky pro případné zájemce o práci a zároveň nám nabídl práci v únoru, kdy probíha sběr jablek. Tou dobou budeme muset být již ve Wellingtonu, takže jsme to zdvořile odmítli. Třešničkou na dortu byla od Iana nepřímá pochvala. Při předání vizitek, kdy Ondra slíbil, že je budeme dávat dalším cestovatelům (Čechům), jsme byli upozorněni, ať je dáváme pouze dobrým a pracovitým lidem, jako jsme my dva!!!

I když práce v sadu skončila, den zdaleka neskočil a čekalo na nás barbeque s lidma, se kterýma jsme převážně celou dobu pracovali. My jsme to pojali jako rozlučku. Celá akce se konala na zahradě domu, který patří k farmě, ale je pronajímaný zaměstnancům (viz fotogalerie). Každý si měl přinést pití a jídlo. Sami jsme se vyzbrojili dostatečnými zásobami masa a piveček, ale jak se později ukázalo, hostili jsme všechny, kdo se večeru zúčastnili. Tedy kromě toho pití, jelikož tím se více jak dostatečně vyzbrojili ostatní. Když jsme dorazili na místo tak Mark, Steve, Paul a Demelza už popíjeli a zábava se pozvolna rozjížděla. Zanedlouho dorazila Delva s dalším spolupracantem a mohlo se začít grilovat. Ondra se cely den tesil na steaka, kterého si koupil. Samozrejme se nechtel "ošidit" takže koupil sice jen jednoho, ale za to pořádného. K jeho malinké nevoli ho Mark rozdělil na více kousků, takže nakonec ho neměl celý, nicméně si aspoň ten kousek náležitě vychutnal. Nikdo si kromě Delvy, která měla zde tradiční grilovací párky, žádné jídlo nepřinesl, takže jsme se se všemi rozdělili o naše kuřecí stehýnka a steaka. Naštěstí se na všechny dostalo. Celý večer jsme se báječně bavili a atmosféra byla více než skvělá. Po setmění se rozhodlo, že se pojedeme podívat, jak to žije ve měste. Mark objednal taxíka pro sedm lidí a vyrazilo se. První zastávkou byl bar, kde probíhalo karaoke. Poté, co jsme si tam dali jedno točené pivko, jsme se přesunuli do jiného. U dveří mě zastavil security muž, kterému jsem měla předlozit doklad o mé plnoletosti. Naneštěstí jsem si všechny své doklady zapomněla v aute. Ač jsme se snažili jak jsme mohli, byl neoblomný a dovnitř mě pustit nechtěl a ani Demelziny přesvědčovací metody nepomohly. Když jsme se rozhodli, že s Ondrou půjdeme domů, tak nám otevřel dveře a pustil mě tam. Za pár minut jsem zaregistrovala policii, která přicházela k baru. Po dobu, kdy byli uvnitř jsem se schovála na záchodě a pak si už užívala atmosféru plného baru. Po jedné hodině ranní jsme se rozloučili se všemi a vydali se pěšky směrem domů. Dneska se ještě naposledy vyspíme v posteli a pak nás čeká na několik dní zase naše útulné autíčko a stan. Další naší zastávkou budou njespíš Nelson lakes.

Farm picnic & Abel Tasman

2006-12-12T08:42:00.000+01:00

Aniž bychom to tušili, vybrali jsme si opravdu dobré období pro práci u Thomas Brothers. Pořádají totiž každoročně piknik pro své zaměstnance na jedné z mnoha pláží národního parku Abel Tasman. A jelikož jsme tu "už" přes dva týdny, ani nás pozvání neminulo :-). Termín byl stanoven na sobotu a jelikož už jsme se s Leňulí nějaký ten čas chystali Abel Tasman sami navštívit, rozhodli jsme se spojt piknik s "procházkou". V plné polní jsme se dopravili opět do Kaiteriteri odkud se vyplouvalo na pláž s názvem Watering Cove. S hodinovým předstihem jsme měli dostatek času si zaplatit vodního taxíka na nedělní cestu zpět a poplatek za přespání v jednom z mnoha kepmů, které se v parku nachází. Máte sice možnost přespat i v chatce, ale rozdíl v ceně je celkem značný a jak nám řekl pán na informacích: "stačí když bude jeden chrápat a nikdo se nevyspí" :-). Na dvoudenní procházku nepotřebujem moc věcí, takže přibalit stan není zas takový problém.
Zhruba po poledni jsme dorazili na onu pláž, kde posádka lodi před námi již popíjela pivko a připravovala gril. Naše týmová vedoucí Delva (na fotce z lodi úplně vlevo) nás poctivě představila všem koho jsme ještě neznali a každému nás pěkně vychválila :-). Nějaký čas po nás dorazil i Mark, syn jednoho z velkých šéfů, v jejich člunu a přivezl mušle, pro které se dopoledne potápěl. Ty se potom vařili v hrnci s mořskou vodou, nebo pivem. Jiný druh mušle ve tvaru, jaký má ve znaku společnost Shell (což je v překladu mušle, skořápka ...) se mohou jíst syrové, nebo se grilují. Na jedné fotce je vidět, jak je kluci otevírají. Co už není obvyklou pochoutkou je mořský ježek. Toho taky ochutnalo jen pár lidí a nevím, jestli se mám chlubit, že jsem byl mezi nimi :-). Jakmile začalo ustupovat moře, udělalo se na pláži dostatek místa k hraní volejbalu. Asi bych to měl napsat do uvozovek, protože volejbal to připomínal hodně vzdáleně. Jednou z hlavních příčin bylo samozřejmě pivo, které se do té doby vypilo. Okolo páté přišel náš čas. Do kempu, kde jsme měli nocovat, jsme to měli přibližně 4 hodiny chůze, takže jsme piknik opustili hodinu před jeho koncem.
Pěšina pobřežní trasy vedla na hřebeni, kam jsme se museli vyškrábat jako první. Jakmile jsme se blížili k vrcholu, objevil se za námi velký bouřkový mrak a párkrát z něj zahřmělo, což nás trochu popohnalo :-). Velmi častým jevem jsou tu záplavové oblasti, které jsou při přílivu pod vodou a není možné se dostat na druhý břeh. Někde jsou i přílivové cesty, ale dvě místa jsou průchozí pouze při odlivu a jelikož na tento víkend odliv vyšel na cca 7:40 ráno i večer, mohli jsme na další pláž přejít vysychajícím "jezerem". Přes dvě třetiny jsme zvládli bez nutnosti se zout, ale ke konci na nás čekal pramen říčky, takže nezbylo nic jiného, než sundat sandále a dojít naboso. Nebýt upravované pěšiny, nedalo by se v parku ani hnout. Od stromů, přes keře až po kapradiny a jiné rostliny pokrývají doslova každý centimetr. Každou chvíli jdete okolo výhledu na moře a zátoky. Do místa určení jsme nakonec dorazili chvíli po osmé, postavili stan a přisedli si k ohništi, kde si zrovna vařili dvě holky a jeden kluk, všichni z Německa. Uvařili jsme si polévku k večeři, probrali ekonomickou situaci na Novém Zélandu a subvence zemědělcům v Evropské unii a odebrali se k zaslouženému spánku. V noci nás na chvíli vzbudil lehký deštík, ale stan kupodivu vydržel :-). Díky tomu se mi ale ráno nedařilo rozdělat oheň, abychom si udělali čaj k snídani a když jsem po čtvrthodině foukání převrátil hrnek s vodou přímo do ohně, tak jsem to vzdal a rozhodl, že čaj k snídani nebude :-).
V neděli se nám už čas přílivu moc nehodil a díky němu jsme se mohli dostat jen do 4 hodiny vzdálené Awaroa Lodge. Počasí bylo celou cestu nádherné. Trochu se ochladilo až když jsme přišli do Awaroy, kde jsme si zašli na kafe do restaurace. Zní to jako vtip, ale opravdu tam je restaurace, kterou zásobujou pomocí člunů. Tam jsme počkali hodinku na vodního taxíka, který nás odvezl do vzdálenejšího kempu Totaranui, kam bychom bývali došli, kdyby nám vyšel lepší čas odlivu. Tam jsme se hodinku a půl poflakovali po pláži, protože na míště zrovna moc zajímavého nebylo a poté nás vodní taxík odvezl již zpět do Kaiterteri, kde na nás čekalo naše autíčko. Řidič taxíku se nás cestou zeptal, jestli už jsme viděli tulení kolonii na ostrůvku Tonga a když jsme odpověděli, že ne, tak nás tam zavezl. Všichni se vyvalovali na kamenech a projíždějící člun mohl jen těžko získat jejich pozornost, neboť se tak děje mnohokrát za den. To byla taková třešnička na dortu našeho putování národním parkem Abel Tasman, který patří k těm menším. Nedaleko od něj, směrem na východ, se nachází národní park Kahurangi, který je několikanásobně větší a kam bychom se taky rádi podívali. Spoustu fotek najdete opět v galerii!

Kaiteriteri

2006-12-12T08:33:00.000+01:00

Jelikož máme volné víkendy, "nezbývá nic jiného" než prozkoumávat okolí. Dalším městečkem ve směru k národnímu parku Abel Tasman je Kaiteriteri, které tvoří hlavně krásná pláž. A protože nám počasí minulý víkend přálo, vyrazili jsme se podívat právě tam. Vyšlo to zrovna na odliv, takže jsme si mohli prolézt místní poloostrůvek a potkat i jeho faunu (viz. fotogalerie). Pokud nejste typ, který vydrží ležet celý den na pláži (aniž by se vykoupal, protože moře má pořád max 17°C), nebo nejste dost bohatý na to sedět celý den v kavárně a dávat si do nosu, potom je tu pro vás ještě minigolf, na který jsme se vrhli my. Musím uznat, že byl provedený opravdu dobře, což ostatně můžete posoudit sami:

Co se týče práce v sadu, máme trochu obavy, co se stane s ovocným průmyslem na Novém Zélandu po našem zásahu :-). I když jsme zatím hodnoceni velice kladně, občas možná až moc. Do fotogalerie, ve složce Motueka, pribyly fotky zajímavého mraku, který se tu nad námi jednou přehnal a vypadalo to trochu jako invaze mimozemšťanů :-). A na závěr bych se rád pochlubil jak to vypadá, když se občas dostanu k vaření :-). Ale šéfem kuchyně je jinak samozřejmě Leňule a určitě si zaslouží minimálně řád myšího kožíšku!

Nelson & Motueka

2006-11-24T09:59:00.000+01:00

V přístavním městečku Nelson můžeme konečně vylézt z auta, aniž bychom zmokli. Průvodce nám prozrazuje cosi o středu Nového Zélandu, takže si na další den plánujem procházku po okolí. Kousek od místa našeho noclehu (parkoviště :-)) se nachází starobylé městečko ve stylu počátku 20. století. O kousek dál je pro změnu zahrada v japonském stylu, při návštěvě ale pořád ještě trochu poprchává, takže máme doslova jen pár fotek. Zato na procházce do centra Nového Zélandu nás už doprovází sluníčko a to tak poctivě, že se opět začínáme červenat (samozřejmě, že používáme opalovací krém :-)). Samotný střed není až tak zajímavý, ale je z něj krásný výhled na město, přístav i hory v pozadí.
Po třech nocíh v autě se dostavuje potřeba nějakého důkladnějšího opláchnutí, ale moře je na koupání pořád ještě moc studené, takže podle mapy objíždíme místní bazény a v jednom z nich si dopřáváme báječnou koupel ve výřivce. Svěží a uvolnění se vydáváme směrem k národnímu parku Abel Tasma. Naše cesta ale na nějakou dobu končí v městečku Motueka. Pokoušíme se zde najít nějakou práci. Pátou noc již trávíme v kempu, protože spaní v kufru přece jen není žádný luxus. Nakonec jsme přece jen práci sehnali. Děláme v jablečných sadech. Nejedná se o sklizeň, ta bude až za dva až tři měsíce, ale o probírku plodů a větví. Jednoduše malé plody a větve bez plodů musí ze stromu pryč, aby nestínily a neubírali energii. Jedná se o celkem jednoduchou práci a proto za to taky není moc peněz. Ubytovnání nám bylo poskytnuto ve zděné chatce, kde je zvlášt ložnice a zvlášť vybavená kuchyň a s druhou takovou chatkou společný záchod a sprcha. Není ale s kým sdílet, protože nás je tu jen pár a ostatní bydlí v jiných chatkách na druhém konci sadu. Za tenhle komfort platíme $40 za týden a osobu, což je v porovnání za $10 za noc a osobu v kempu nádhera. Jediná piha na kráse je to, že se nám hned první den stratilo $70 z batohu se svačinou, který jsme měli položený na začátku řady stromů, které jsme pročišťovali. Ale vzhledem k tomu, že jsou sady přístupné pro každého, nemáme šanci zjistit, kdo to vzal.
Vzhledem k tomu, že se pracuje jen 5 dní v týdnu, pokusíme se využít víkendy k návštěvám národních parků Abel Tasman a Kahurangi. Máme v plánu tu zůstat ještě tak dva týdny a poté pokračovat po západním pobřeží na jih.

Vzhůru na jih

2006-11-24T09:48:00.000+01:00

Po celkem statickém půl roce přišel den D. Zvedli jsme kotvy a vydali se vstříc novým zážitkům. Odjezd trajektu byl plánován na 13. hodinu s tím, že odbavení aut musí být již hodinu předem. I když jsme od přístavu bydleli v podstatě za rohem (ve skutečnosti za dvěma :-)), měli jsme asi 10 minut spoždění. Část z toho zabralo kafe na rouzloučenou s Damienem a Janem a druhou část měl na svědomí semafor přímo před přístavem. Z našeho směru měl totiž interval asi 5 minut, což je ve spěchu strašně dlouhá doba :-). Nicméně odbaveni jsme byli bez problémů a rozhodně jsme nebyli poslední. Následovalo skoro dvouhodinové parkování s omluvou, že odjezd bude asi o hodinu opožděn. Nakonec jsme se ale přece jen dočkali a parkující auta před námi se dala do pohybu směrem k trajektu. Jelikož jsme toho noc předtím moc nenaspali, tak jsme procházky po palubě prokládali odpočinkem na "autobusových" sedačkách. Počasí nám příliš nepřálo a po drobných přeháňkách již na trajektu nás na jižním ostrově přivítal asi 20-ti hodinový vydatný liják. Po krátké prohlídce přístavního městečka Picton a nedalekého centra vinařského království Blenheim jsme se vydali směrem na Nelson. Noc jsme přečkali takřka v sedě v autě, protože se nám kvůli dešti nechtělo vylézat a stěhovat veškerou bagáž, abychom si připravili ležení v kufru :-). Pršet přestalo, až když jsme dorazili do Nelsnu. Oblast okolo Nelsonu je pro změnu královstvím jablek, i když vinic je zde taky požehnaně.

Týden loučení

2006-11-24T09:44:00.000+01:00

Spolu s překročením půl roku, od příletu na Nový Zéland, nastává čas se rozloučit s naším, již druhým, dočasným domovem. Sice se sem ještě na pár dní vrátíme koncem února, ale to už budem spíš návštěva, než spolubydlící. Jsem celkem zvědavý, jak pokročí Damienovo podnikání. Za první měsíc nesehnal ani jednoho klienta, ale doufám, že se to brzo změní a firma se rozjede naplno.
Loučení jsme začali, trochu netradičně, prvním setkáním s afroamerickým párem v podobné situaci, v jaké jsme byli my po příjezdu. Přiletěli koncem září, bydleli v hostelu a hledali si práci. Nakonec uspěli a našli si i byt v centru, který sdílí s dalšími spolubydlícími. Nás kontaktovali prostřednictvím místní mateřské agentury přes inzerát, který jsme tam zanechali, když hledali někoho na kamarádění :-). Vlatně to nebylo úplně první setkání, poprvé nás překvapili v internetové kavárně, ale to nebyl čas na povídání. Po pár dnech domlouvání a hledání času, který by vyhovoval všem, jsme se shodli na úterý večer. Místo vybrali oni a jak se později ukázalo, byla to dobrá volba. Jednalo se o kavárnu poblíž jednoho z největších wellingtonských kin. Addoley a Lyndon, jak se oba jmenují, nás po přivítání obdařili volnou vstupenkou a vybrali film "A good year" (Dobrý rok). V kavárně jsme strávili příjemnou hodinku, během které jsme se například dozvěděli, že Addoley má českého švagra. Navzájem jsme si vyprávěli peripetie, které nás na Zélandu potkali a celkově to byl moc příjemný večer. Kino bylo už jen takovou třešničkou na dortu :-). Doufám, že i s nimi se jednou setkáme v ČR. Zatím jsme český cestovní ruch podpořili minimálně o 4 potenciální turisty :-).
Na čtvrtek jsme přichystali my (hlavně Leňule :-)) večeři na rozloučenou pro naše spolubydlící. Pozvání přijal i Masa, takže nás ke stolu celkem usedlo 6. Popíjeli jsme, pochutnávali si na výborném jídle a užívali si atmosféru. Po delší době se podle mě dobře bavil i Damien, který byl jinak dost často nervózní kvůli firmě. Škoda, že se takových večeří nekonalo během našeho pobytu víc, i když člověk se neloučí každý den :-).

WOF

2006-11-13T05:33:00.000+01:00

Neboli Warrant Of Fitness, dalo by se přeložit jako záruka způsobilosti. Jedná se o technickou kontrolu vozidla, kterou jsme nyní museli podstoupit. U starších aut je potřeba každý půlrok. Když jsme auto kupovali, tak bylo pár dní po technické, která přišla našeho předchůdce na $670. Díky tomu je dost dílů stále v hodně dobrém stavu a taky díky tomu, že jsme za poslední půlrok najezdili pouze cca 3000Km. Měl jsem velké obavy, na kolik přijde technická kontrola a odstraňování nedostatků nás. Věřte nevěřte, naše auto má najeto již přes 214000Km a podotýkám, nejedná se o diesel! Na základě rad od jiných cestovatelů jsem se vyhnul servisům přímo v centru Wellingtonu a zvolil trochu odlehlejší čtvrť. V pátek byl poslední den platnosti předhozí technické, takže jsem se telefonicky objednal a vyrazil. Auto jsem v servisu opustil s tím, že by mi měli dát do hodiny vědět. Takže jsme se s Leňulí a Damienem (který jel jako případný tlumočník :-)) procházeli po okolí a vychutnávali si klid, který v této čtvrti panoval. Po prohlídce pár květinářství a pár přednáškách o filmových atelierech Petera Jacksona (King Kong), kterých se Damien zhostil s obvyklou energií, jsem obdržel telefonát, že je prohlídka u konce a že je tam potřeba vyřešit pár věcí. V první řadě se jednalo o levou přední pneumatiku, která již byla opravdu hodně sjetá. Následovala nefunkční žárovka nad poznávací značkou, potřeba dolít brzdovou kapalinu (což byl důvod, proč již delší dobu neustále svítila kontrolka zatažené ruční brzdy :-)) a taky špatně seřízená přední světla (to jsem také zjistil velmi brzy, když na mě ostatní blikali). Ten den "bohužel" již neměli čas to vyřešit, navíc mám nárok na to, nechat si odstranit nedostatky i u konkurence, takže jsme se vydali zpět k domovu. Cestou se mi ozval kamarád, kterého jsme potkali v Mt. Manganui v hostelu, že je zrovna ve Wellingtonu a jestli se nechceme sejít. Jaká náhoda, že jeho "spolucestující" byl automechanik :-). S jeho pomocí a hlavně z jeho zdrojů jsme vyměnili žárovku nad poznávací značkou a dolili brzdovou kapalinu. Té měli akorát na to, aby kontrolka přestala svítit (střed mezi minimem a maximem). Na světla si netroufl, protože pochopitleně nemá potřebné měřící zařízení. Pneumatiku jsem vyřešil v sobotu v jednom z nejvíce propagovaných pneuservisů. Nekupoval jsem novou, ale za $75 i s vyvážením a výměnou jsem dostal pneumatiku, která jako nová vypadala. Takže už zbývala pouze světla a ty jsem nechal pro servis, kde jsem technickou kontrolu podstupoval, aby z toho taky něco měli (mimo těch $45 za samotnou kontrolu). Dnes jsem se opět telefonicky objednal, dorazil na místo, ukázal odstraněné nedostatky, technik za pomoci měřícího zařízení párkrát otočil šroubkama u světel a naše autíčko dostalo novou pěknou samolepku opravňující k provozu na další půlrok. Milé na tom navíc bylo i to, že si za těch pár otočení šroubků nic neřekl. Otázka je, v jakém stavu bude naše auto za půl roku, poté co objede celý Nový Zéland.

Red Rocks

2006-11-13T05:31:00.000+01:00

Počasí nám v poslední době opět přálo a tak jsme si na naši poslední neděli ve Wellingtonu naplánovali menší výlet na jižní pobřeží, konkrétně na místo zvané Red Rocks. Toto místo je známé tím, že se zde v zimních měsících vyskytují tuleni, kteří již byli bohužel pryč. Svůj název získalo podle skupinky načervenalých kamenů, ke kterým vede přibližně dvoukilometrová procházka po pobřeží, od místa kde končí asfaltová silnice.
Začali jsme tím, že jsme vyzvedli mého japonského kamaráda Masu a pokračovali projížděním podél pobřeží až na ono místo, kde již parkovala řada jiných návštěvníků. Po cestě jsme udělali pár zastávek a pořídili nějaké fotky. Sluníčko bylo opravdu silné, takže se z toho pořád ještě trochu červenáme :-). Chvílema bylo možné zahlédnout vrcholky hor z jižního ostrova. Ani se nám s Masou nechtělo myslet na to, že musíme večer opět do práce.
V jednom místě nás předjížděl trajekt, kterým již definitivně v pátek odcestujem na jižní ostrov. Dnes jsme si totiž koupili lodní lístky, takže už nám v podstatě neschází vůbec nic. Posledních pár dní máme na to, abychom se stihli se všemi rozloučit, doplnili zásoby potravin a hlavně všechno sbalili. I když jsme se snažili nekupovat žádné zbytečnosti, objem všech našich věcí se takřka zdvojnásobil :-). Budem proto muset udělat selekci a pro cestování nepotřebné věci uskladnit u Leňulinýho kamaráda Harua.

Rozlučka s Lenem II.

2006-11-13T04:37:00.000+01:00

Jak jsem předpovídal, tak se také stalo. Na pár dní se tu opět zastavil Len, tentokrát se svým kamarádem a spolužákem Nicolou. Celý dům jako by opět ožil a všem to trochu zlepšilo náladu. Nová firma se totiž zatím nerozjíždí podle plánu a Damien je z toho často nervózní.
Len s Nicolou dorazili minulou středu a nejdříve se ubytovali v hostelu, ale podařilo se nám je přesvědčit, že máme v pokoji místa dost pro všechny. Původně jsem očekával, že s takovou nabídkou přijde Damien, ale ten jim jen nabídl, aby přespali v kavárně (poté, co pro něj Len několik měsíců pracoval jen za ubytování a stravu). Museli jsme se trochu uskromnit v již tak skromném prostředí, ale nedělalo nám to žádné potíže. Jako poděkování připravili Len s Nicolou v pátek večeři pro všechny, kterou jsme si pořádně vychutnali na střeše (viz. Fotogalerie: Rozlučka s Lenem). Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku městem, spojenou s návštěvou videopůjčovny, kde se odhlasovalo sledování Matrix Revolution a Reloaded, což probíhalo opět na střeše. Nutno podotknout, že do konce jsme vydrželi jen tři :-).

V sobotu odpoledne jsem šel na svojí předposlední směnu netušíc, že se pořádá koncert a já se dostanu domů až okolo druhé hodiny ranní. Přibližně stejně dorazil i Len s Nicolou z jejich večírku. V sedm ráno mě čekalo drsné probuzení. Oba výše jmenovaní se totiž loučili a namířili si to k trajektu na jižní ostrov. Je možné, že se tam s nimi ještě setkáme, ale jelikož oni mají na cestu jen 3 týdny a my 3 měsíce, tak to moc pravděpodobné není.

Jak chudá Češka k penězům přišla, aneb koníčku - Hyjé !!!

2006-11-12T10:13:00.000+01:00

Týden s týdnem se sešel a tím se přiblížil i můj konec v kuchyni. Věřte, nevěřte, ale plné čtyři měsíce jsem pomáhala „krmit hladové krky“ vysokoškolských studentů. Práce nikterak těžká, něco jsem se i přiučila :-), s Ondrou jsme měli pravidelnou stravu, ale hlavně jsem se seznámila se skvělými lidmi a poznala nové kamarády.

Poslední týden začal fantasticky. V úterý do práce přišel hlavní kuchař Graham bez své manželky Caroline, která v kuchyni pracuje jako druhý kuchař (pro vaši představu-Caroline je čtyřicátnice, malá, zakulacená dáma s výrazným - velmi hlasitým vystupováním a slovní zásobou, ve které převažují hlavně sprostá slova). Tudíž nás od rána nebolela hlava, všichni relaxovali a vtipkovali.

Dopoledne probíhalo ve znamení sázek. V Austrálii ten den probíhal známý dostihový závod, a tak kluci v baru, který je součástí budovy kde je kuchyň, zorganizovali amatérské sázení pro personál. Vstupní sázka byla $2, takže proč nezkusit štěstí? Mým favoritem se stalo číslo 24. Aniž bych tušila, tak to byl favorit i v závodě. Bohužel či naštěstí ale odstoupil, a mým konečným favoritem se stalo číslo 2. V pět závod odstartoval a aniž bych mu věnovala větší pozornost, zaslechla jsem jen své spolupracovnice:"Dvojka je vítěz!!!!!". Rázem mi přestala chutnat večeře a netrpělivě jsem očekávala Brada z baru, který mi právě nesl sáček s penízkama. K mému překvapení se v obsahu vyskytly i bankovky a po konečném součtu jsem vyhrála plných 44$. Takže máme penízky na mapy a může jet na jížní ostrov :-)!!!

Středa byla mým černým a zároveň i posledním dnem (aniž bych tušila) v kuchyni. Ráno mi Caroline, viditelně odpočatá a v plné ráži po dnu volna, bez pozdravu stroze oznámila, že tohle je můj poslední den a odešla z kuchyně. Jelikož jsem měla končit v kuchyni až v pátek, kdy studenti mají poslední zkouškový den, nechtěla jsem se nechat odbýt a šla jsem se zeptat Grahama jak se celá věc má. Ten mi jen sdělil, že manažerka si přeje, abych skončila ve středu z nedostatku práce. Čtvrtek jsem naštěstí měla ještě proplacený, díky tomu, že jsem pracovala o státním svátku. Mají tady krásný zvyk. Pokud děláte ve státní svátek, hodiny se vám automaticky 1,5x násobí a kdykoli si poté můžete vzít proplacený den volna.

V pátek byla naplánována „párty“ na rozloučenou pro všechny zaměstnance, poněvadž tímto dnem tady začínají pro studenty tříměsíční letní prázdniny. Já jsem se domluvila s mými VIP spolupracovníky, že se s nimi rozloučím při sobotní návštěvě.

V sobotu jsem Pauline překvapila nečekaně brzo, kdy dokončovala přípravy na dortíku,co mi upekla. Musím napsat, že se ji ale opravdu moc a moc povedl!!!! No jo, prostě profík, kam se hrabeme my začátečníci. Jen tak na okraj, aby jste byli v obraze, tak Pauline je holčina, no holčina, ona je to teda čerstvá čtyřicátnice s úžasným srdíčkem a obrovskou trpělivostí. Je to opravdu moc hodný človíček a já ji překřtila na mou Zélandskou mamču, páč ona nemůže mít děti :-( a o mě se starala po 4měs. jako o vlastní, ale v tomhle je optimistka, jelikož vždycky může nějaké ty emigranty na chvíli adoptovat :-). Nebudu vás unavovat představováním všech skvělých lidiček, které jsem za tu dobu práce v kuchyni mohla poznat, ale nedá mi to a musím napsat alespoň pár z nich. Tak tedy: Haru-můj skvělý studující Japonský kamarád, který se do mě snažil vtlouct angličtinu a s kterým se doufám potkám v ČR; Shrun-tichý, ale za to miloučký a hodný starší pán a v neposlední řadě David-úžasný plnokrevný „kiwák“ security man, mluvící a chrlící jen spisovná moudra. I s tímhle človíčkem a jeho manželkou se snad potkám v ČR na jeho cestách po Evropě. Těch lidí, kteří ve mně zůstanou je opravdu kvantum…studenti, lidičky z baru atd…ale výše jmenovaní se svým způsobem staly i když na krátký čas, mou druhou rodinou…..
Sobotou nám s Ondrou skončili také 4 měsíce bezplatného a plnohodnotného hodování :-(. Tak doufám, že se mi aspoň šetřením za jídlo podaří nějaké to lehce nabyté kilo, a né že by jich bylo po skromnu, shodit :-)!!!

Wie geht es?

2006-10-28T09:42:00.000+02:00

Máte pocit, že jsem se přepsal? Ale kdepak, němčina se tu pomalu stává hlavní jazyk. Teda alespoň co se mé nové práce týče. Mezi mé kolegy totiž patří asi 20 Němců, čímž se z nich pravděpodobně stává většina mezi všemi zaměstnanci. Zatím jsem pracoval 5 dní a skoro každý den jsem poznal okolo 5 nových. Tak se celkem marně snažím vzpomínat, co že se nám to snažili ve škole těch několik let vtloukat do hlavy :-). Občas jim trochu rozumím, ale nejsem schopnej přepnout z anglického režimu do německého, takže s nimi mluvím jen anglicky. I při psaní tohoto příspěvku mě často jako první napadají věty v angličtině :-). Ale ještě nejsem tak daleko, abych dokázal vyjádřit všechny myšlenky.
I přes to, že jsem včera pracoval přes 11 hodin s jednou půlhodinovou přestávkou, mě ta práce celkem baví a člověk si občas užije i nějakou tu legraci. Lidi jsou moc fajn a i přes jazykovou bariéru jsme schopní mezi sebou vtipkovat :-). Ze začátknu na mě všechno působilo trochu chaoticky, protože mi nikdo pořádně neřek co mám dělat, ale nějak záhadně to tam přece jen funguje. Na začátku směny nás rozdělí do skupinek a přidělí k určitému "vedoucímu" a ten už ví, co je potřeba udělat. Jedná se o konferenční centrum, takže nejčastěji děláme obsluhu na různých výstavách, konferencích a koncertech. V kuchyni se připravuje občerstvení, které se pak nechá návštěvníkům na pospas a my po nich uklízíme použité talíře a hrnky a chystáme čisté na další kolo. Nebo o přestávce koncertu prodáváme nápoje v baru. Kolikrát večer marně vzpomínám, co jsem dělal ráno. Specielně včera mi vzpomínky na ráno připadali jak týden staré :-). Příjemné je to, že co se nesní, nechá se napospas nám a my tak nemusíme návštěvníkům nic závidět (ono ani kolikrát neni co závidět). Ovšem je potřeba být dostatečně rychlý, protože co během pár minut neukořistíte následně putuje do koše. Je to až neskutečné, kolik jídla se denně vyhazuje. Asi bych nemohl být kuchař, který připravuje jídlo s vědomín, že polovina poputuje do koše. Nehledě na to plýtvání by mi přišla moje práce zbytečná.
Dnes jsem se měl ve fitku zúčastnit firemního turnaje v ping pongu, ale bohužel jsem byl jediný, kdo dorazil. Domlouvalo se to, když jsem odcházel, čili asi před týdnem a nikdo nebyl schopný mi dát vědět. Nepočítám s tím, že by se to konalo ještě někdy v budoucnosti, když o to byl takový "zájem". Takže už asi žádné nové fotky z Exodusu nebudou. Je to škoda, protože na těch společných fotkách je jen hrstka lidí. Většina tam v můj poslední pracovní den zrovna chyběla, včetně managera Jasona.
Jelikož mám před sebou další pracovní dny až do našeho odjezdu, tak je to pravděpodobně na delší dobu můj poslední příspěvek. Jednak nejspíš nebude zase o čem psát a ani nepočítám s tím, že bych měl dostatek energie :-).

Tschüs

Přípravy v plném proudu

2006-10-21T10:28:00.000+02:00

Do odjezdu na jižní ostrov nám sice zbývá přibližně ještě celý měsíc, ale přípravy jsou již v plném proudu. Je potřeba předem naplánovat trasu a místa, která bychom chtěli navštívit a odhadnout čas potřebný k jejich prozkoumání. Musíme samozřejmě počítat i s rezervou kvůli případnému špatnému počasí, což se nám doufám vyhne.
Jeden z největších úkolů je, projít s autem technickou kontrolou. To musíme stihnout do 10. listopadu, kdy vyprší platnost předchozí prohlídky. Zatím mám zjištěno, že se za prohlídku platí $45 a pokud naleznou nějaký problém, máte asi 14 dní na jeho odstranění. Pokud tuto lhůtu překročíte, musíte onen poplatek platit znovu. Pevně věřím tomu (ale zároveň doufám), že projdeme bez problémů. Když jsme auto kupovali, bylo čerstvě po technické a najeli jsme s ním necelé 3 tisíce kilometrů. Trošku obavy mám akorát o pneumatiky, ty už opravdu nejsou v nejlepší kondici. Dneska jsme se vydali na kontrolu, zda-li je naše autíčko stále na svém místě. Kupodivu bylo a ani na něm nebyly známky dalšího pokusu o nedovolené vniknutí. Vzali jsme ho i na projížďku, aby se trochu dobila baterka a oprášila rez :-). Při té příležitosti jsme zjistili, že klesli ceny benzínu, což nás mile překvapilo. Za litr Ultra 91 chtějí asi $1.44 a za Ultra Hi 95 asi $1.49. Tentokrát jsme natankovali kvalitnější Ultra Hi 95 za rovných $20 :-). Vyšlo to na něco přes čtvrt nádrže, na co bychom měli v krajní situaci dojet až 150Km, ovšem při ježdění po městě se dojezd výrazně zkracuje. Dnešní kontrola našeho auta měla ale i jiný důvod. Chtěli jsme se zítra jet podívat na jižní cíp severního ostrova, kde by měly být červené skály a jedna z posledních možností zahlédnout tuleně, než se zase přestěhují jinam za potravou. Bohužel, dnešní počasí ani předpověď na zítřek nás v tomto příliš nepodporuje, takže o tuleně asi přijdem. Příští víkend jsem totiž již v novém pracovním procesu.

Včera jsem se rozloučil s lidma z fitness clubu Exodus a v úterý mám první pracovní den ve Wellington Convention Centre jako obsluha cateringu. Za tím účelem jsem si včera koupil v "armádě spásy" společenské boty ($10) a kalhoty ($8), abych vypadal reprezentativně :-). K této pracovní příležitosti jsem se dostal přes jednoho japonského kamaráda, se kterým jsem se seznámil v internetové kavárně. Nemuselo by to být tak nudné jako fitko a je to i lépe placené. Takže to vypadá, že bych se mohl za poslední měsíc ve Wellingtonu ještě pár dolarů vydělat.
Dnešní procházku k autu jsme vzali oklikou přes pár obchodů a musím říct, že to bylo velmi úspěšné. Nejdřív jsem byl trochu předem obdařen dárkem k svátku a sice polarizačním filtrem na foťák. To je hodně užitečná věcička na focení krajinek s oblohou, ale i jiných scenérií, na kterých se objevuje hodně odlesků od vody, nebo skla a pod. Tento filtr dokáže odlesky odstranit a celý snímek tak více prokreslit. Pokud se mi podaří naučit se ho používat "s citem", tak se můžete těšit na parádní fotečky z jižního ostrova ;-).
Malá ukázka:

A Leňule (respektive já :-)) zase úspěšně vyreklamovala tenisky Nike, u kterých ji praskla Air bublina, takže naše dnešní bilance zůstala pořád v plusu. Pokud by se zítra počasí přece jen umoudřilo, podělíme se s vámi o zážitky, jinak se podrobím neprofesiální úpravě porostu mé hlavy, tak mi držte palce, ať můžu ještě mezi lidi :-D.

Certifikovaná pokojská

2006-10-15T13:13:00.000+02:00

Tak jako pro Ondru, tak i pro mě se stal říjen měsícem výpovědním. Po téměr třech měsicích práce (občas i “otročení”) jako pokojská, jsem se v sobotu 14.10. až nečekaně důstojně rozloučila s hotelem DUXTON.

Pátek 13.10. začal malinko nezvykle. Ráno jsem obdržela dopis, ve kterém mi bylo sděleno, že moje hodinová taxa za práci pokojské bude zvýšena. Pro ostatní pokojské to snad byla dobrá zpráva, ale se mnou-osobou, která na post pokojské rezignovala, to ani nehlo. Aby jste si udělali malý obrázek o tom, jak si v jednom z luxusnějších hotelů váží svých zaměstnanců: můj plat byl zvýšen z 11,28 na 11,56 dolarů na hodinu před zdaněním. Tedy o celé 2,5% navýšení. Pro někoho postačující, já osobně si mýslím, že tahle práce je pořád za tyhle peníze dobročinnost, ale samozřejmě záleží na luxusu hotelu. Čím víc hvězdiček hotel má, tím větší hodinovou taxu obdržíte + příplatky za víkendy.
Můj poslední den v hotelu začal jako každý jiný, i když moje nejoblíbenější supervisor-Pilar se tvářila hodně sklesle z toho, že končím. Pilar je opravdu Dáma a Žena s velkým D a Ž. Po celou dobu, kdy jsem v hotelu pracovala, byla jediná, u které můžu řici, že si váží lidí a jejich práce. A právě tahle žena udělala můj poslední den v hotelu mým nejhezčím a nejnevšednějším dnem.
V době přestávky jsem se měla dostavit do jídelny, ale proč, to mi nikdo už nesdělil. Prostě všichni tam mají být. Když jsem dorazila, všechny pokojské, supervisoři a lidé z prádelny seděli u stolů. Jen Pilar se ke mně vyřítila a řekla : Tohle je pro Tebe, budeš mi moc chybět. Než jsem cokoli stačila říct tak mě začala objímat a pusinkovat. Pak už mě jen vedla ke stolu, kde stál dort a občerstvení pro všechny a přáničko pro mě, to vše sama koupila. Holky, které se mnou pracovaly a od kterých bych nějaké rozloučení ani ve snu nečekala, se semnou až dojemně poobjímaly.
Nakonec můj poslední den v Duxtonu byl mým nejhezčím........Pilar, budeš mi taky moc chybět!!!

Fitko trochu jinak

2006-10-09T23:51:00.000+02:00

Je to neuvěřitelné, ale za 14 dní tomu bude přesně 3 měsíce, co jsem začal pracovat ve fitku. A jelikož nám vízum neumožňuje pracovat pro jednoho zaměstnavatele déle, než ony 3 měsíce, byl jsem nucen podat výpoveď (věřte, bránil jsem se tomu co to šlo :-)). Stalo se tak minulý pátek a od té doby mi běží 14-ti denní výpovědní lhůta. Když jsem výpoveď předával, manager se tvářil hodně přesvědčivě, že je mu to líto, ale mé důvody přijal (hlavně omezení víza, ale také plánovaná cesta na jih). Konec konců, takového dobráka, který jim tam bude dělat to co já za v podstatě dobročinnost, asi jen tak neseženou :-).
Ale to není hlavní předmět mého dnešního příspěvku. Od podání výpovědi, jako by se něco změnilo. Těch 2,5 měsíce předtím jsem se tam skoro s nikým nebavil a když, tak jsme se v podstatě jen představili a následně zdravili. Něvěděl jsem skoro nic o ostatních a ostatní nevěděli vůbec nic o mě. Akorát s jedním klukem jsem byl tak trochu kamarád, i když jsem mu nerozuměl skoro ani slovo (originál Kiwi (Maor)). S tím jsem také poprvé začal hrát pingpong krátce poté, co se ve fitku objevil pingpongový stůl. Záhy se k nám přidal ještě jeden instruktor a moje popularita začala stoupat. Včera jsem byl osloven jedním zaměstnancem z kanceláře, že o mně prý slyšel, že hraju pingpong, tak jestli bych si s ním taky nezahrál. Porazil mě, ale ne nijak výrazně, takže jsem pro něj stále ještě potenciální konkurence :-). Když jsem ke konci mé včerejší pracovní doby vynášel koš z kanceláře, začali se semnou bavit i ostatní. Opět začali tím, že o mně slyšeli, že jsem dobrý v pingpongu a začali se vyptávat odkud jsem, proč jsem přijel, jestli se mi tu líbí, jaké máme plány a podobně. Skoro to vypadá, že si tam během posledních 14-ti dnů udělám ještě nějaké kamarády. Kdyby se tam tak objevil ten pingpongový stůl třeba o měsíc dřív, jak by to asi vypadalo?

Jo a málem bych si zapomněl postěžovat! Za 5 dnů, které uplynuly od posledního příspěvku, jsem neobdržel ani jeden mail s novinkama z domova. Styďte se a koukejte to napravit, nebo žádná cena nebude ;-).

A ještě jedna poznámka na závěr. Dnes je tomu přesně 5 měsíců, co jsme přistáli na Aucklandském letišti, takže co nevidět budem v polovině naší "dovolené".

Soutěž o nejdelší email :-)

2006-10-05T12:30:00.000+02:00

Tentokrát jsem se rozhodl, že nebudu psát o nás, ale o vás :-). K psaní tohoto blogu nás přivedlo to, že můžeme jedním příspěvkem informovat všechny naše známé a kamarády o všech našich zážitcích. Jenže ... Kdybychom to samé posílali emailem, většinou bychom dostali nějakou tu odpověď, třeba jak se daří doma. Takhle nám jen občas napíšete mezi komentáře nějakou tu pochvalu (za což samozřejmě děkujem :-)), ale většinou už nic víc. A nás taky zajímá, jak se vám daří a co je nového! Proto se nenechte dlouho pobízet a čas od času nám pošlete pár řádek ;-). Na opakující se dotazy můžeme odpovědět zde, jinak se budem snažit odpovídat jednotlivě. A kdo napíše nejdelší email, dostane od nás velký dárek (jestli nás s ním pustí do letadla).
Jinak fotogalerie už je plně aktualizovaná. Přibily nové "sekce" ve složce Wellington, tak si to všechno pořádně prohlédněte ;-).

Mt. Victoria

2006-09-30T09:26:00.000+02:00

Na delší intervaly mezi jednotlivými příspěvky už jste si doufám zvyli :-). Ono opravdu není moc zajímavé popisovat naše stereotypní zážitky z jendotlivých zaměstnání a ve zbylém čase více méně odpočíváme. Ale dnes jsme si po delší době udělali malý výlet na jeden místní kopec. Ano, hádáte správně, ten kopec se jmenuje Mount Victoria. Zélanďané vnímají skoro každý kopec jako horu, proto Mount. I když počasí nebylo zrovna nejlepší a celou cestu nahoru to vypadalo, že každou chvíli začne pršet, nakonec jsme to celé zvládli "suchou nohou" :-). Přesnou výšku vám neřeknu a ani by to nebyl žádný trhák, protože turisty sem láká něco jiného. Přímo z vrcholu je totiž úžasný pohled na celý Wellington a to nejen na centrum, ale i přilehlé předměstí, letiště a celý Wellingtonský záliv. Na přidání fotek do fotogalerie se již pracuje. Příjemnou procházku jsme završili návštěvou jedné z mnoha místních kaváren, kde jsme si dali zasloužené kafčo :-).

Jo a v noci z dneška na zítřek zde dochází ke změně času na letní, takže rozdíl oproti ČR bude +11 hodin. Jakmile se u vás změní čas na zimní, tak budem napřed přesně o půl dne :-).

Na doživotí ...

2006-09-12T02:02:00.000+02:00

Jestli čekáte, že už jsem měl tu čest, setkat se s místní policií, tak vás asi nepotěším :-). Tento titulek mě napadl po dnešní návštěvě nemocnice. Jak jsem se již zmínil, byl jsem na kontrolním vyšetření u pana profesora Beasleyho. Je to odborník na krevní záležitosti, takže i na trombózy. Začalo to tím, že se mě vyptával na předchozí léčbu a okolnosti vzniku trombózy. Pro ty z vás, co to ještě nevědí, jednu trombózu jsem již prodělal v ČR. Byla způsobena léčbou něčeho jiného, jak už to tak u nás bývá :-). Takže tenhle pan profesor mi po pár otázkách oznámil, že na Novém Zélandu se případy opakujících se (2x a více) trombóz většinou léčí doživotním užíváním Warfarinu, což je lék na ředění krve. Souvisí s tím tedy pravidelné odběry krve a jiné lahůdky, prostě samá radost. Tímto sdělením mi trochu vyrazil dech, tak nějak jsem na to nebyl připravenej. Jde i o to, že jsme nezjistili konkrétní příčiny vzniku poslední trombózy, takže se nedá vyloučit, že se mi "to zase někde nesrazí". Na začátek mi pan profesor navrhl 6-ti měsíční léčbu, čili další cca 4 měsíce. Musíme si naše cestování naplánovat tak, abysme se zde objevili opět koncem ledna, kdy mám další kontrolní vyšetření. Zároveň musím stále pravidelně chodit na odběry a během našeho cestování si budu dávku Warfarinu určovat sám s ohledem na aktualní výsledky odběru. Jsem celkem zvědavej, co na to řekne pojišťovna. Hned na začátku léčby mi totiž oznámili, že hradí pouze nezbytné ošetření a uvedení do stavu schopného transportu do ČR, kde by mělo proběhnout doléčení. Původní informace zněly, že by léčba měla trvat 3 měsíce. Částečnou ochranou pro mě je, že s trombózou nejsem schopnej leteckého transportu. Navíc se nám ještě nevrátila pomalu ani čtvrtina nákladů na cestu sem, takže by se tím situace trochu zkomplikovala. Pomalu začínám uvažovat o zřízení konta na podporu našeho pobytu :-). Je tu někdo, kdo by přispěl?

Goodbye Brooklyn

2006-09-08T08:40:00.000+02:00

Dnes pro vás mám přichystané opět trochu obsáhlejší shrnutí posledních událostí. Největší novinkou je nejspíš to, že jsme se přestěhovali z malého domku v Brooklynu do velkého domu v centru Wellingtonu. Důvodů bylo mnoho, například ušetřené peníze, ale i spolubydlící. První se rozhodla odstěhovat naše francouzká spolubydlící, čímž jsme přisli o poslední osobu, se kterou se u nás v domě dalo normálně komunikovat. Naše domácí se totiž postupně změnila z milé a usměvavé "kamarádky" na absolutně nezodpovědnou a nepořádnou matku hystericky ukřičené a rozmazlené holky. Bylo celkem normální, že nám oznámila, že děti jsou doma a ona jede do videopůjčovny. Vrátila se až po třech hodinách a neřekla ani slovo. My si zatím doma museli vyslechnout jednu z mnoha bezdůvodnejch hysterickejch scén. Překvapením taky bylo, když přišla s tím, že chce víc peněz, protože přišel vysoký účet za elektriku a ani nebyla schopná vysvětlit, kolik a na co jí každý týden platíme. S výčtem důvodů bych mohl pokračovat ještě dlouho a pořád by mě napadaly další a další. Vzhledem k tomu, že jsme nepodepisovali žádnou smlouvu, ani jsme neplatili zálohu, tak jsme se chtěli odstěhovat co nejdříve. Na naše sdělení ale domácí reagovala tím, že mluvila s majitelem domu a bylo jí řečeno, že jí musíme dát třítýdenní výpověď. Od té doby se s náma skoro nebavila. Na toto sdělení jsme nijak nereagovali, věděli jsme, že nás k tomu nemůže nutit. V pondělí se na náš pokoj přišel podívat nějakej kluk a nakonec jí kývl, že se nastěhuje. My jsme v tu dobu měli za sebou první týden z výpovědní lhůty, tak jsme ji s radostí oznámili, že se v pátek přestěhujem. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem od ní druhý den obdržel zprávu, že si to ten kluk rozmyslel, takže opět platí naše výpovědní lhůta (další týden a pů). Jenže to už jsem naše stěhování oznámil Damienovi. Ten den jsme se vrátlili domu pozdějc, protože jsem Damienovi pomáhal stěhovat nějaké počítače domů, kde teď budujeme kancelář pro jeho obchodní záměry. Takže s domácí jsme se opět setkali až ve středu večer, kdy jsem jí zaplatil nájem na tento týden a oznámil, že se stěhujem nehledě na výpovědní lhůtu. Vyslechl jsem si, že to není fér a podobně, tak jsem si prozměnu postěžoval na všechno, co nebylo fér vůči nám. Ale už je to všechno za náma a teď by nás snad podobné problémy už potkat nemusely.
Takže teď bydlíme u Damiena a čeká nás pořádná dávka angličtiny :-). Takhle to tu vypadalo včera večer po našem příjezdu:

Do noci jsem jim tu pomáhal propojit všechny počítače a zprovoznit celou síť. Bydlení v centru má ale i nějaké nevýhody. Tou největší je parkování. Všude jsou tu pouze placená parkoviště, nebo vyhrazené plochy pro rezidenty s platnou kartičkou. Ze včerejška na dnešek jsem nechal auto v ulici u centrálního parku směrem k Brooklynu, protože to bylo nejbližší místo, kde se dá parkovat zadarmo, ale zapomněl jsem odpojit baterku (nutnost, jinak už bysme nenastartovali :-)). Takže jsem to šel udělat dneska a až když jsem auto opět opouštěl, tak jsem si všim pootevřených levých předních dveří. Chyběli pouze reproduktory, které byly namontované do doma dělaných dřevěných bedniček, takže vesměs žádná škoda. Ale byl taky částečně zničenej zámek u spolujezdce. Zvláštní je, že tam zůstalo rádio, které bylo v kaslíku hned nad reproduktorama, i všechno ostatní. Tak jsem radši auto přeparkoval ještě dál, až do Brooklynu mezi obydlené domy, kde by mělo být snad ve větším bezpečí.
Jinak stále chodím na kontrolní odběry krve, ale jelikož je vše celkem stabilní, tak se jejich interval neustále prodlužuje. Naposledy jsem byl včera a na další jdu až za měsíc. Ze začátku jsem chodil třikrát týdně. V srpnu jsem měl jít na kontrolní vyšetření, což jsem se dozvěděl od sestry, která mi volala výsledky z odběru. Jenže jsem nedostal žádnou pozvánku, teda aspoň jsem si to myslel. Našel jsem ji v pondělí v kuchyni vedle mikrovlnky v hromadě letáků. Datum odeslání bylo 1.8. a vyšetření 14.8. tuším, takže 4.9. už bylo trochu pozdě. Prostě další povedený kousek naší domácí. Naštěstí mi ta zdravotní sestra vyjednala nový termín na příští úterý.
No a poslední "významná" událost tohoto týdne byla moje hádka se zástupkyní managera ve fitku :-). Začalo to tím, že za mnou přišla účetní, že nemůže zaplatit Leňuli, protože nemá její smlouvu. Je to pochopitelné, protože ji během celého svého mesíčního působení nedostala, i když si o ni několikrát řikala. Když dávala managerovi výpověď, chtěl po ní jen číslo účtu. Šel jsem se ho tedy zeptat, proč jí teď nemůžou zaplatit, když on po ní při odchodu nic nechtěl. On začal pátrat po smlouvě, kterou Lenka měla údajně dávno dostat, alespoň to tvrdila ona zástupkyně. Nakonec se ukázalo, že jí založila někam do bordelu na svém stole. Napsal jsem Leňuli zprávu, aby tam na chvilku přišla to podepsat. Po jejím příchodu jsme šli rovnou za zástupkyní se zeptat, jestli už tu smlouvu našla. Udělala na nás jen divnej ksicht a poslala nás za účetní. Ta musela všechno tisknout znova. Za pár minut přišla zástupkyně se všema papírama v ruce a požádala Leňuli, jestli by s ní mohla na chvíli mluvit. Jakmile jsme opustili kancelář, spustila, že se jí nelíbí Lenčino chování ten den, že se vůbec nechová slušně atd. A to ji viděla všehovšudy 2 minuty. Tak jsem se jí začal zastávat a chtěl po ní vysvětlení, až jsem jí nakonec řek, že mě se pro změnu nelíbí její chování a že bych to chtěl řešit s managerem. Na to mi odpověděla, že se mě to netýká a managera do toho taky nemám tahat. Tak jsem se sebral a šel za ním. Jeho jediná reakce byla, že si s ní o tom promluví. Nicméně, jakmile jsem za ním odešel, tak se prý zástupknyně začala chovat úplně normálně. Od té doby se sotva pozdravíme :-) a já s sebou neustále nosím napsanou výpověď s tím, že jen dopíšu datum a odevzdám. Nejvíc mě na tom totiž vytočilo to s jakou nenávistí a pohrdáním v očích nám to všechno říkala, aniž by k tomu měla skutečný důvod. Prostě uklizeči tu nemaj žádnou úctu u vedení :-). Uvidím, jak se bude dařit Damienovi v jeho záměru a snad budu u něj nakonec i zaměstnanej.
Ze všeho nejvíc se ale těším, až na konci listopadu s Leňulí sbalíme všechny věci a vyrazíme na cestu kolem jižního ostrova. Podle toho, co už jsem viděl na fotkách, je to tam ráj na zemi. Takže budem mít jen obyčejné starosti typu, že nám nezaplatili za dva dny práce na vinici a pod. :-).

Rozlučka s Lenem

2006-08-27T13:09:00.000+02:00

Dneska proběhla oficiální rozlučková večeře s Lenem, který v úterý odjíždí do Mt. Manganui vydělat si nějaké peníze ošetřováním kiwi stromů. Podle jeho vlastních slov je jeho mise u Damiena u konce a chce udělat další krok. Strávil zde tuším 3 měsíce a odvedl pořádný kus práce. Mám trochu obavy, jestli ho budu schopnej dostatečně nahradit :-). Nicméně, jak sám tvrdí, když přišel, tak neuměl skoro nic a vše se naučil až tady. Po zhruba měsíci práce v Mt. Manganui chce navštívit Fiji a poté ještě cestovat se svým francouzkým kamarádem. Možná se ještě na chvíli potkáme, až budou projíždět Wellington, pokud už nebudem na jižním ostrově.
Opět nám bylo nabídnuto se nastěhovat a více méně jsme se na tom již domluvili, i když neni jednoduché se rozhodnout, protože v tom případě nebudu dostávat žádný plat za práci v kavárně. Ale můžu si nechat i práci ve fitku (kterou mám tak rád :-)) a tím pádem to začne být výhodnější. Naše francouzká spolubydlící se bude také stěhovat, takže to vezmem nejšpíš při jednom. Ale nejdřív se musíme pokusit najít za sebe náhradu. Nemůžeme se sbalit ze dne na den. Myslím, že Damienova upovídanost bude pro nás nejlepší praxe angličtiny, jakou zde můžeme získat :-).

Fotogalerie je zpět

2006-08-21T08:43:00.000+02:00

Po týdenním výpadku je fotogalerie opět v provozu. Konkrétní důvod výpadku se asi jen tak nedozvíme. Týden trvalo telekomu, než zjistil, kde se stala chyba a zjednal nápravu. Naskytuje se ovšem i možnost, že šlo zásah vyšší moci a tím pádem je telekom z obliga. Každý si může vybrat teorii, která se mu více líbí :-).
Uplnynulý víkend byl ve znamení odpočinku. Tedy alespoň pro mě. Leňule byla v soboru v kuchyni a v neděli v hotelu a fitku, takže si moc neodpočinula. V sobotu jsme se chtěli jít podívat do centrálního parku na zrekonstruované dětské hřiště :-). Bohužel, počasí nám to nedovolilo. V něděli bylo naopak počasí nádherné, ale Leňule měla celý den pracovní. Takže se tam vydáme snad příští víkend. Osazenstvo kavárny si udělalo výlet na hory, takže jsem nebyl ani tam. Až se vrátí, tak bych se měl konečně dozvědět, co se mnou bude.
Pod Fotogalerii jsem přidal pár zajímavých odkazů o Novém Zélandu pro ty z Vás, kteří také uvažují o návštěvě.

Výpadek fotogalerie

2006-08-17T14:29:00.000+02:00

Mnozí z vás už si nejspíš všimli, že není možné otevřít fotogalerii. Je to z toho důvodu, že je umístěná na mém domácím počítači, ale minulý víkend tam bohužel došlo, z dosud neznámého důvodu, k výpadku připojení k internetu. Toto se momentálně řeší a pokud by to mělo trvat déle, než další týden, tak patrně umístím fotogalerii dočasně jinam. Momentálně ale stejně žádné fotky nepřibývají, takže o nic nepřicházíte.
Dneska jsme byli pozváni na menší oslavu Janových narozenin, což jsme s radostí přijali. Opět panovala veselá nálada a hráli se různé hry. Nakonec bylo namířeno zpět do kavárny na projekci nějakého filmu, což už se konalo bez nás. Byli jsme unavení, takže jsme si to namířili rovnou domu. Možná se mi podaří získat nějaké fotky a krátká videa z Damienova foťáku.
Jinak to vypadá, že budu od září v kavárně regulerně zaměstnán, takže budu moc dát výpověď ve fitku :-). Dokonce se rýsuje možnost, že bysme se přestěhovali k ostatním "zaměstnancům" internetové kavárny a ušetřili tak z i dost peněz za nájem. Ale to ještě z daleka není jisté. Takže držte palce a děkujem za podporující komentáře.

Párty u Damiena

2006-08-13T07:22:00.000+02:00

Konečně je po dlouhé době zase o čem napsat :-). Asi by bylo vhodné hned na začátek prozradit, kdo je vlastně Damien. Popis jeho osoby by vydal na samostatný článek, takže to vezmu trochu letmo. V první řadě je to majitel internetové kavárny, ve které jsem, hned po příjezdu do Wellingotnu, nechával svůj životopis, kvůli případné nabídce práce. V druhé řadě je to člověk tak torchu hyperaktivní, s čímž celkem souvisí i jeho další charakterová vlastnost a sice, že většina jeho nápadů hraničí s utopií. Pořád vymýšlí nové a nové cíle a úkoly a je schopný o nich mluvit hodiny a hodiny s vervou sobě vlastní. Jelikož pořád pracuju ve fitku pouze na poloviční úvazek a neustále sháním něco jiného, zašel jsem se nedávno zeptat do již zmíněné internetové kavárny, co je nového. Když Damien mluví, tak to zní sice moc hezky, ale neni mu skoro vůbec rozumět. Takže z jeho přednášek zatím chytám tak cca 40% :-). Nějak se mi s ním podařilo domluvit, že tam začnu trochu pomáhat, ale neměl jsem tušení, jestli to bude placená pomoc, či nikoliv. Až od dvou kluků, kteří pro něj taky pracují, jsem se dozvěděl obecné podmínky. Oni to mají zařízené podobně, jako byl náš pobyt na farmě. Čili bydlí u Daminana zadarmo a platí jim jídlo a na oplátku se mu starají o kavárnu a usilovně se snaží plnit jeho sny. Já se tam zastavím tak 2-3 krát týdně, stáhnu si z internetu co potřebuju a řeším s klukama "důležité" problémy. Nebýt v kavárně, seděl bych před počítačem doma. Tam navíc občas dostanu nějaké občerstvení a současně to mám jako praxi angličtiny.
Tolik tedy stručné představení a nyní k uskutečněné párty. Měla to být oslava narozenin Jana, což je jeden z těch kluků. Narodil se v Polsku, ale když mu byli tři roky, tak se jeho rodina přestěhovala do Kanady. Na Zélandu je taky s Working Holiday vízem. Jelikož má ale narozeniny až příští týden, tak se nakonec jednalo o "běžnou" oslavu. Druhý kluk je z Francie, jmenuje se Len a je taktéž vybaven Working Holiday vízem. Celkem se párty zůčastnilo asi 10 lidí, což prý neni moc, ale k dobré zábavě to stačilo. Jelikož jsem opět pod práškama, tak jsem pil celý večer Colu a proložil jsem to dvěma třetinkama piva (běžná míra na NZ). Hráli se různé hry, ale kolikrát bylo mnohem zábavnější vysvětlování pravidel, protože asi jen 3 lidi byli "English native speaking". Přestávky mezi hrama prokládal Damien přednáškama svých geniálních nápadů, přičemž délka každé přednášky byla přímo úměrná počtu vypitých piv :-). Když jsme je o půlnoci opouštěli, mluvil už jenom Damien. Podle dostupných informací je to naprosto běžný jev. Každopádně na zábavě to neubíralo. Po dlouhý době jsem se opravdu dobře bavil a mám pocit, že jsem tu našel další kamarády. Trochu osvěžující byla tečka na závěr, kdy jsme se s Leňulí prošli asi tak 3Km k nám domu.

Hoří?!.....jen požární cvičení!

2006-08-02T03:13:00.000+02:00

Pátek 29. 7. 2006. Mohlo by se zdát, že to byl další ze "všedních" Wellingtonských dnů. Ale nenechte se mýlit. Pro luxusní Hotel Duxton a jeho zaměstnance to byl jeden z velkých zkouškových dnů. Jelikož jsem se stala právoplatným zaměstnancem hotelu jako pokojská, tak tento den měl být zkouškou i pro mne. V prvni řadě jsem ukončila dny tréninku. Po tři dny, se mě pokoušela vyškolit malá, drobná Filipínská žena v bezchybnou pokojskou...jak se ji to do značné míry povedlo či nepovedlo, můžete posoudit dle následujících řádků.
Ráno začalo jako obvykle v hlavní místnosti pokojských, kde nám Miss S. - jak naší hlavní šéfce říkáme- sdělila chyby a nedostatky z předešlého dne. Poté následovala asi 10min. přednáška, jak se máme zachovat v případě plánovaného požárního tréninku, který připadl na tento den, přesněji 13:30hod. Po třikrát se zeptala, zda všemu rozumíme. Po třikrát vznesla jedna z pokojských požadavek na zopakování toho, co máme dělat, až zazní siréna. Je docela komplikované všemu rozumět, jelikož tým pokojských je složen z žen pocházejících ze všech koutů světa, tudíž každá mluví "svou angličtinou", i když angličtinou se to nazývat opravdu nedá. Tak následovala další rekapitulace toho, jak se zachovat. Když už si Miss S. nevěděla rady, povolala šéfa zaměstnaneckého bloku a ten vše rekapituloval za ni. V podstatě jsme měli za úkol "požárně" zaklepat na nám přidělené pokoje k uklízení, zkontrolovat zda je pokoj prázdný, popřípadě vyzvat hosta k neprodlenému opuštění hotelu a pokoj označit, že je prázdný. Poté jít k požárnímu schodišti, vzít evakuační kartičku, u hlavních dveří ji odevzdat a jít ven k určenému místu, kde se měli všichni sejít.
Vyzbrojené teoretickými poznatky, jsme všechny vyrazily uklizet pokoje na námi připadlých patrech. Hodina H. se přiblížila. Siréna začala zvonit, což byl okamžik k evakuování pokojů. Začala jsem tedy klepat na první pokoj. Otevřela a hle, uvnitř byl host v značne podnapilém stavu. Asi 5min. jsem mu vysvětlovala, že musí opustit pokoj. Asi 3x se vracel. Poprvé pro peněženku, poté pro kreditní karty a po třetí potřeboval cigarety na uklidnění. Jako z filmu. Naštěstí v dalších pokojích už nikdo nebyl, takže jsem stačila ve spěchu splynout s davem. Jako poslední pokojská jsem vyběhla ven za dalšími, které už stály na vyznačeném místě. S pocitem uspokojení, jak jsem svůj první samostatný den a ještě k tomu požární zvládla, jsem se kochala jedním z mála nádherných slunečných dnů. Můj skvělý pocit mě opustil v okamžiku, kdy doběhla plně vystresovaná a zpocená vedoucí mého patra a hledala onu evakuační kartičku. Má ruka v kapse mi naznačila, že jsem asi na něco zapomněla. Nemělo cenu něco zazdívat a má ruka s kartičkou mě prozradila. Když jsem ji kartičku předávala tak všechny ostatní pokojské na mě hodily pohled kriminálníka, jelikož jsem jim pokazila dobrou reputaci a požární vycvičenost, což mě tak namíchlo, že jsem jim řekla ať se z toho ........ je to jenom cvičení!!!!!!!!!! Tak takhle dobře mě připravila má Filipinská kolegyně :-) . Hasič ze mě asi už nebude.
Jelikož Ondra neměl také zrovna příjemný den, poněvadž ho strávil v nemocnici, o čem jste si mohli přečíst níže, tak jsme se rozhodli zakončit tento den návštěvou právě probíhajícího zdejšího filmového festivalu. Volba, co shlédnout, byla jasná. Prezentoval se tu, bohužel, jen jeden z výborných českých filmů - Šílení - od režiséra Švankmajera. Vybaveni lékorkami, jsme usedli do sálu ke shlédnutí tohoto hororového filmu. I když horory nemám moc ráda, tento film Vám můžu jen doporučit. Již obsazení filmu ( Tříska, Liška, Gajslerová, Dušek...) zaručuje pěknou podívanou. Po skončení filmu, kdy jsme jeli domů, jsme měli opravdu pocit, že jsme doma s vámi ...

Nevíte co s penězma?

2006-07-28T14:27:00.000+02:00

Zajděte si do nemocnice ;-). Včera jsem byl nucen takovou návštěvu podstoupit, protože se mi vrátila bolest do nohy v místech, kde jsem měl trombózu. Na internetu jsem našel nemocnici se sportovním oddělením, tak jsem usoudil, že by mi tam mohli pomoc. Telefonicky jsem se objednal na včerejšek 11:30. Prohlídka proběhla celkem rychle. Doktor se mi podíval na nohu a vyptával se, jaký jsem měl problémy v minulosti a jak se to léčilo. Po 15 minutách mi sdělil, že mi tam nepomůžou, ale že si mám dojít do Wellingtonské nemocnice, která je kousek. Napsal mi krátký doporučení, kam shrnul závěry svého šetření a poslal mě zpátky do recepce, kde mě skásli o $80. No co, aspoň jsem si s někým popovídal :-). Ve Wellingtonské nemocnici jsem se nahlásil na příjmu na ambulanci, vyplnil dva dotazníký a čekal. Potom si mě zavolala jedna pani a zeptala se mě, jestli budu mít na zaplacení přibližně $331. Letmým pohledem do peněženky jsem jí to odkýval, načež mě předala do péče zrovna přivšího doktora. Následovala několika hodinová peripetie, kdy se mě 3 doktoři střídavě vyptávali na to samý, byl jsem na ultrazvukovém vyšetření a krev mi brali na dvakrát, protože mám moc velký žíly!!! Čas mezi vyšetřeníma a vyptáváním jsem trávil sedíc ve své kóji (většina pobytu v nemocnici). Výsledek vyšetření byl opět trombóza. Poté se mi snažili vysvětlit, jak bude probíhat léčba, dostal jsem injekce na ředění krve a recept na prášky. Při odchodu v 5 hodin večer, jsem se opět zastavil na příjmu, abych vyrovnal účty. Předal jsem té milé paní seznam zákroků a vyšetření a ona si za to s úsměvem řekla o $541.15. To už jsem pochopitelně v hotovosti neměl, takže mě musela zachránit platební karta. Pak už jsem platil jen zanedbatelných $30 za léky v lékárně a tím se moje dnešní výdaje za bolavou nohu zastavily na výsi $651.15. Ale jelikož se trombóza nedá vyléčit jednou návštěvou u doktora, tak se dá předpokládat další růst.
Nechci nic přivolávat, ale ještě jsem tu neměl problémy třeba s policajtama :-), takže se pořád máte na co těšit.

Zasloužená odměna

2006-07-24T10:36:00.000+02:00

Neni nad pocit z dobře odvedené práce. Zvlášť, když jste za to patřičně odměněni. Toto je můj první šek po třímesíčním pobytu :-) (za sběr kiwi jsme byli zaplaceni hotově). Dostal jsem ho za 5 hodin a 4 doručení fish & chips ($3/hodinu a $4.50/doručení před zdaněním). Když od toho odečtete minimálě $10 za projetý benzín, tak vám zbyde tak na tři piva :-). Každý začátek je těžký, ale jakmile se mezi místními jedlíky rozkřikne, že Leo's Sea Food dováží jídlo domu, tak se snad objednávky jen pohrnou. V okamžiku, kdy budu mít alespoň 4 dovážky za hodinu, to začne být dobře placená práce.
Jelikož ale nemůžu čekat věčně, začínám zítra uklízet v nově otevřeném Fit Centru Exodus na plný úvazek. Dneska jsem byl na pohovoru a díky mým "rozsáhlým zkušenostem" v uklízení jsem byl přijat. Ale mám za to ještě míň, než Leňule za pomoc v kuchyňi. Nicméně musíme nějak vydělat na nájem a kdyžtak i na nějaký to jídlo :-).

Happy birthday to ... me :-)

2006-07-21T10:43:00.000+02:00

Rok se sešel s rokem a dneska se tak stalo právě po 25. Asi by si to zasloužilo nějakou rozumnou myšlenku, ale momentálně mě nic extra rozumného nenapadá :-). Zkrátka den jako každý jiný, až na to, že mě ráno čekalo takovéhle sladké překvapení. Odpoledne jsme strávili trochu netypicky v městské knihovně čtením časopisů a teď, po dobré večeři, se nejspíš podíváme na nějaký pěkný film na pc.
Leňule dnes byla na pohovoru v jednom místním luxusním hotelu a v úterý má první zkušební den. A já zítra začínám s rozvozem mořských potvor po Wellingtonu. Takže to nakonec nebyl zas tak obyčejný den :-).

Stalo se ...

2006-07-16T09:32:00.000+02:00

S koncem dalšího týdne přináším, pro některé jistě velice netrpělivě očekávané, shrnutí posledních událostí. Jako obvykle jsme všední dny strávili hledáním práce, takže zábava se dostala na řadu až o víkendu. Co se práce týče, vyfasovaná helma, boty a vesta se neustále válí v rohu a čekají na plné "nasazení", ale telefon jako by oněměl. Zato Leňule byla o trochu úspěšnějsí. Když volala asi na padesátý inzerát shánějící pomocnou sílu do kuchyně, tak to neprobíhalo jako obvykle, kdy si vzali kontaktní info a už se neozvali, ale naopak jí nabídli schůzku a následně jeden zkušební den. No a ve středu jde znova a já už se moc těším na další dobrůtky, které ji její spolupracovnice snad opět přibalí na cestu domu :-). Tak a teď slibovaná zábava. Vezmu to popořádku.

Pátek a Bowland Petone
Čas od času nám přijde mail od naší mateřské agentury s informacema o probíhajících akcích, schůzkách, věcech na prodej a pod. Ve čtvrtečním mailu byla informace, že v nedalekém Petone se koná setkání za účelem hraní bowlingu, popíjení a příjemné zábavy. Sraz byl možný na nádraží, nebo až na místě a poznávací znamení byly plameny na košili Mary. Vybaveni teoretickými informacemi jsme sedli do auta a vyrazili. Nedovedete si představit, co udělá ježdění vlevo s vaší orientací :-). Ale na druhé čerpací stanici nás už konečně správně nasměrovali, takže jsme měli zpoždění jen čtvrt hodiny. Jelikož tam bylo asi 15 bowlingových drah, tak nám chvilku trvalo, než jsme objevili, do té chvíle neznámou, Mary a její plameny na košili. Nejdřív jsme se se všemi představili a poté jsme si šli zaplatit jednu ($19 za oba) hru. Tady se platí za osobu a ne za dráhu, jako je to u nás, takže jsme si tu jednu hru odehráli a potom jsme sledovali, jak hrajou ostatní :-). Při té příležitosti jsme se snažili konverzovat, což nám celkem úspěšně kazila hlasitá reprodukce posledních hitů popmusic. Celkem nás tam nebylo snad ani 10. Mary je z Ameriky a je tu už třetí rok. Dále jsme se seznámili se dvěma Zélanďanama, kterým jsme nerozuměli pořádně ani jména. Asi nejvíc jsme se bavili s klukem, který pochází z Jižní Korey, ale vyrostl v Americe a teď cestuje. Hned jsme si postěžovali na Americkou ambasádu v Praze a dalo nám celkem práci ho přesvědčit, že si neděláme legraci ohledně toho, jak to tam chodí. Taky jsme se s ním bavili o tom, že nemůžem sehnat práci. Nabídl mi, že mi pošle informace o nějaké agentuře, která zaměstnala jeho spolubydlícího běhěm týdne. To mi taky poslal, ale jednalo se bohužel o agenturu, od které jsem vyfasoval již slavné ochranné pomůcky a tím to haslo. Takže tam asi zkusím zítra zavolat a trochu se jim připomenout. Jakmile odbyla osmá, všichni se rychle přezuli a pospíchali na vlak. Prý se podobné srazy konají dost často, takže nám dají zase vědět a příště bysmě měli jít někam do hospůdky, kde nebude hrát nic hlasitého, takže si snad popovídáme i my :-).

Sobota
Jelikož se vraceli děti z prázdnin, tak jsme se konečně přestěhovali do našeho pokoje. Do soboty jsme totiž bydleli v dětském pokoji. Jednak proto, že prvních 14 dní byla v našem pokoji původní spolubydlící, ale taky proto, že se odstěhovala s veškerým nábytkem. Museli jsme si tedy koupit aspoň velkou matraci, aby jsme měli na čem spát. A v sobotu jsme koupili ještě starší stůl, abych si pořád neničil záda, když sedím u počítače :-). Jen pro srovnání, takhle nějak vypadal dětský pokoj, když jsme tam ještě bydleli:

a takhle vypadá náš vlastní pokoj, když jsme se nastěhovali:

Mimochodem, vidíte kdo sedí pořád u PC? Tak kdyby si vám někdy stěžovala, že jí k počítači nikdy nepustim, nevěřte jí! :-)

Neděle a Botanic Garden
Po vydatném spánku na naší vlastní :-) matraci jsme se probudili do slunného dne. Z dosud nenavštívených míst padla volba na botanickou zahradu, s čím je spojena i jízda místní lanovkou. Kousek jsme se přiblížili autem, ale zbytek už jsme šli pěkně po svých. Počasí se opravdu povedlo, což si můžete prohlédnout na fotkách pod odkazem Wellington (na lepší galerii i členění už se pracuje :-)). Nejsme žádní extra botanici, takže jsme se hlavně procházeli a experimentovali při focení. Vyráželi jsme z domu celkem pozdě, takže se do botanické zahrady budem muset ještě vrátit a prohlídnout si zbytek.

Návštěva zvířátek a procházka po městě

2006-07-09T07:43:00.000+02:00

Konečně po několika dnech intenzivních dešťů se oblohova vyjasnila a sluníčko se nám ukázalo v plné kráse. Proto jsme nelenili a rozhodli se navštívit zoologickou zahradu. Ondra byl dvakrát tak nadšený, poněvadž se mu naskytla další příležitost, po několikatýdenní absenci, fotit. Ovšem jeho mohutné nadšení se poněkud zmenšilo, když zjistil, že si doma zapomněl druhý objektiv. Proto je fotek poněkud poskromnu, ale snad to nějak přežijeme (taky nám nic jiného nezbývá :-)). U pokladny nás také mile překvapil fakt, že jsme mohli poprvé využít naše "ala studentské" kartičky a tak nás vstup vyšel o polovinu levněji. Počasí bylo opravdu nádherné, ale bohužel jsme měli malinko smůlu, poněvadž velké množství zvířat bylo zalezlé ve svých příbytcích, a tudíž jsme je nemohli obdivovat. Nicméně lvi se nám ukázali v plné kráse tak jako např. opičky, pštrosi, klokani a další, což si můžete ostatně prohlédnout na fotečkách. Co se týká celkového dojmu, tak musím hrdě konstatovat, že Zlínská či Pražská ZOO je opravdu - aspoň pro mě - hezčejší!!! Wellingtonské dávám na stupnici od 1 do 5 známku 3 i proto, že je poměrně malá a není problém ji mít za necelou hodinku projitou. Dnes bylo stejně nádherné počasí jako v sobotu při návštěvě ZOO, a tak jsme se rozhodli ukázat centrum města naší nové spolubydlící Celine. Musím řici, že Ondra se zhostil průvodcovské role opravdu dokonale, takže Celine to měla i s výkladem o dopravních pravidlech, když zjistil, že je řidička. Naši procházku jsme začali prohlídkou Brooklynského centra (cca 5 obchůdků), kde Celine s údivem zjistila, že zde máme i lékárnu. Pak jsme si prošli Centrální park, kde jsme objevili Boulevard de Gustav Čejka viz. galerie (Kvíz: Víte kdo to je Gustav Čejka?) až jsme se dostali do centra, kde jsme se zastavili nachvíli v místní kavárně. Poté jsme se prošli podél moře k Válečnému památníku, který byl ovšem už zavřený, což nám naplánovalo směr další procházky v příštích dnech.

Už zase fotíme!

2006-07-07T05:19:00.000+02:00

Jaké milé překvapení nás čekalo dnes ráno, když jsme našli před dveřmi do pokoje balíček. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to reproduktory k počítači, které jsem si včera objednal. Ale odesílatel Phototronic mi napověděl, co se skrývá uvnitř. Ano, byl to můj netrpělivě očekávaný foťáček, opět plně funkční. Takže jsem pro vás hned udělal fotku domečku, ve kterém bydlíme. Ostatní fotky umístím do fotogalerie.
Jinak to vypadá, že jsem si našel práci. Včera jsem byl v agentuře, která se specializuje na dělnický práce, a hned jsem se jim upsal. Dostal jsem ochranou helmu, výstražnou vestu a pracovní boty. Jakmile budou mít nějakou práci, tak mi přes telefon sdělí v kolik a kde mám být. Takže předpokládám, že už příští týden budu někde betonovat chodník, nebo stavět garáž :-). Byla to, po třech týdnech ve Wellingtonu, první příležitost. Jakmile budu mít první pracovní den za sebou, tak se opět podělím o zážitky.

Here we are :-)

2006-07-01T13:15:00.000+02:00

Tak tady nás máte :-).

Pro ty, co to ještě nevědí: usadili jsme se ve Wellingtonu v malém domku a snažíme se tu najít práci. Není to zrovna jednoduché, nechtějí nás ani do supermarketů na plnění regálů. Ale nevzdáváme to a budem hledat dál. Musíme tu nějak přečkat zimu a vydělat si nějaký peníze na to, abychom mohli v létě procestovat celý Zéland. Tak nám držte palce.