Hoří?!.....jen požární cvičení!

Pátek 29. 7. 2006. Mohlo by se zdát, že to byl další ze "všedních" Wellingtonských dnů. Ale nenechte se mýlit. Pro luxusní Hotel Duxton a jeho zaměstnance to byl jeden z velkých zkouškových dnů. Jelikož jsem se stala právoplatným zaměstnancem hotelu jako pokojská, tak tento den měl být zkouškou i pro mne. V prvni řadě jsem ukončila dny tréninku. Po tři dny, se mě pokoušela vyškolit malá, drobná Filipínská žena v bezchybnou pokojskou...jak se ji to do značné míry povedlo či nepovedlo, můžete posoudit dle následujících řádků.
Ráno začalo jako obvykle v hlavní místnosti pokojských, kde nám Miss S. - jak naší hlavní šéfce říkáme- sdělila chyby a nedostatky z předešlého dne. Poté následovala asi 10min. přednáška, jak se máme zachovat v případě plánovaného požárního tréninku, který připadl na tento den, přesněji 13:30hod. Po třikrát se zeptala, zda všemu rozumíme. Po třikrát vznesla jedna z pokojských požadavek na zopakování toho, co máme dělat, až zazní siréna. Je docela komplikované všemu rozumět, jelikož tým pokojských je složen z žen pocházejících ze všech koutů světa, tudíž každá mluví "svou angličtinou", i když angličtinou se to nazývat opravdu nedá. Tak následovala další rekapitulace toho, jak se zachovat. Když už si Miss S. nevěděla rady, povolala šéfa zaměstnaneckého bloku a ten vše rekapituloval za ni. V podstatě jsme měli za úkol "požárně" zaklepat na nám přidělené pokoje k uklízení, zkontrolovat zda je pokoj prázdný, popřípadě vyzvat hosta k neprodlenému opuštění hotelu a pokoj označit, že je prázdný. Poté jít k požárnímu schodišti, vzít evakuační kartičku, u hlavních dveří ji odevzdat a jít ven k určenému místu, kde se měli všichni sejít.
Vyzbrojené teoretickými poznatky, jsme všechny vyrazily uklizet pokoje na námi připadlých patrech. Hodina H. se přiblížila. Siréna začala zvonit, což byl okamžik k evakuování pokojů. Začala jsem tedy klepat na první pokoj. Otevřela a hle, uvnitř byl host v značne podnapilém stavu. Asi 5min. jsem mu vysvětlovala, že musí opustit pokoj. Asi 3x se vracel. Poprvé pro peněženku, poté pro kreditní karty a po třetí potřeboval cigarety na uklidnění. Jako z filmu. Naštěstí v dalších pokojích už nikdo nebyl, takže jsem stačila ve spěchu splynout s davem. Jako poslední pokojská jsem vyběhla ven za dalšími, které už stály na vyznačeném místě. S pocitem uspokojení, jak jsem svůj první samostatný den a ještě k tomu požární zvládla, jsem se kochala jedním z mála nádherných slunečných dnů. Můj skvělý pocit mě opustil v okamžiku, kdy doběhla plně vystresovaná a zpocená vedoucí mého patra a hledala onu evakuační kartičku. Má ruka v kapse mi naznačila, že jsem asi na něco zapomněla. Nemělo cenu něco zazdívat a má ruka s kartičkou mě prozradila. Když jsem ji kartičku předávala tak všechny ostatní pokojské na mě hodily pohled kriminálníka, jelikož jsem jim pokazila dobrou reputaci a požární vycvičenost, což mě tak namíchlo, že jsem jim řekla ať se z toho ........ je to jenom cvičení!!!!!!!!!! Tak takhle dobře mě připravila má Filipinská kolegyně :-) . Hasič ze mě asi už nebude.
Jelikož Ondra neměl také zrovna příjemný den, poněvadž ho strávil v nemocnici, o čem jste si mohli přečíst níže, tak jsme se rozhodli zakončit tento den návštěvou právě probíhajícího zdejšího filmového festivalu. Volba, co shlédnout, byla jasná. Prezentoval se tu, bohužel, jen jeden z výborných českých filmů - Šílení - od režiséra Švankmajera. Vybaveni lékorkami, jsme usedli do sálu ke shlédnutí tohoto hororového filmu. I když horory nemám moc ráda, tento film Vám můžu jen doporučit. Již obsazení filmu ( Tříska, Liška, Gajslerová, Dušek...) zaručuje pěknou podívanou. Po skončení filmu, kdy jsme jeli domů, jsme měli opravdu pocit, že jsme doma s vámi ...