Mt. Taranaki/Mt. Egmont

Po delsim "nicnedelani" jsme se rozhodli, ze si udelame pesi vyslap. Prvni prilezitost nam k tomu dala druha nejvetsi sopka severniho ostrova (2518m), ktera se pysni hned dvema jmeny a sice Mt. Taranaki, ktere ji dalo Maorske obyvatelsto a Mt. Egmont, na ktere byla prejmenovana pozdeji bilymi osadniky.
Jiz v New Plymouth se nam naskytl krasny pohled na nasi vyzyvatelku. Z dalky vypadala opravdu na nevinny kopecek.Ale jak uz to tak byva, zdani klame.
K veceru jsme se presunuli primo pod ni, kde jsme prespali v rezervaci na parkovisti. Prespat se tam da bez problemu, dokonce to ani neni zakazano, jen to neni doporucovano. Cas vcetne navratu se pohybuje kolem 8-10hod, a proto jsme se rozhodli na cestu vydat brzo po snidani kolem pul devate. Po prvni pul hodine jsem opravdu zvazovala, jestli mam na to, dojit az na vrchol. Cesta se totiz nijak extremne neklikati, kde by se stridali rovinky s kopci, ale opravdu jdete jen a jen do kopce a teren se meni k horsimu. Nez se dojde k prvni prespavaci chatce, jde se po betonu. Za chatkou na nas cekalo prekvapeni v podobe nekoncicich drevenych schudku, ktere jsem opravdu nalezite ocenila, jelikoz mi daly hodne zabrat. Po ceste jsem se stridala v prestavkach s kolegyni z Izraele, ktera to nakonec vzdala a rozhodla se jit zpet. Po schudcich nasleduje pisko-sterkovy povrch a pak jen lezeni po kamenech, kterym se prolezete az ke krateru. Ten je pokryt snehem. Jelikoz to byl nas prvni snih, ktery jsme videli za cely pobyt tady, tak jsme nevahali a vyuzili ho k mensi koulovacce. Po prejiti krateru se na vas usmiva uz opravdu vrchol sopky. My jsme meli malinko smulu, ze se kolem sopky zrovna utvoril prstencovity mrak, ktery nam znemoznil stoprocentni vyhled, ale ten pocit, ze jsme zdolali druhou nejvetsi horu, stoji za to. Ja jsem mela jeste hezci pocit, jelikoz jsem na vrcholu byla jedna z mala holek. Je az k neuvereni, kolik starsich lidi se vypravuje na zdolani teto hory.
Cesta zpatky byla uz malinko utrpenim, protoze se zacaly ozyvat svaly na nohou. Navic cesta dolu byla opravdu vicemene lyzovani po sterku a pisku. Moje zadnice dostala opravdu zabrat a padani to neni nic prijemneho. K autu jsme se nakonec dostali kolem ctrvt na pet. Dneska jsme si doprali plavani v mensim mestecku Stratford, ktere nese nazev po Shakespearove rodisti v Anglii. Dneska se jeste chystame premistit smerem na vulkany Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Odtamtud vam urcite napiseme dalsi zazitky.