Home sweet home...

Omlouváme se za menší zpoždění se sdělením našeho návratu, ale měli jsme své důvody a těmi bylo překvapení našich milovaných rodinných příslušníků. Po návratu nastal očekávaný zmatek a zvykání si na časový posun, takže se jaksi nenašla vhodná chvíle vám sdělit, že jsme již v pořádku doma :-).
Co se týče Koree, tak to vezmu jen tak stručně. Celý týden jsme se nedostali za hranice města Seoul (když nepočítáme letiště v Incheonu). Jedná se o jeden velký kus betonu přikrytý jedním velkým smogovým mrakem, kde žije okolo 15 milionů Korejců. Smog způsobuje krátký dohled a tak okolo sebe nevidíte nic jiného, než samé betonové věžáky pomalu mizící v mlze. Seoulem protéká velká řeka, podél které vedou různé sportovní trasy. Korejci si totiž celkem snaží udržet dobrou fyzičku a tak hodně chodí pěšky a běhají, většinou ale s rouškou na obličeji. I my jsme se něco nachodili pěšky, než jsme se odvážili svézt se metrem, které má asi 8 tras. Seoul jednoznačně není příliš turisticky zaměřený, a proto není zrovna snadné se zde domluvit anglicky a získat informace o zajímavých místech. K většině těm nejznámějším však jede metro, jako třeba ke starým královským palácům, nebo k hlavnímu dětskému parku a podobně. Snažili jsme se každý den vidět něco nového, což ovšem bylo celkem vyčerpávající a jelikož nám ke konci pobytu ani nepřálo počasí, tak jsme poslední dva dny jen proflákali. Bydlení jsme si zajistili ještě na Zélandu. Addoley nám poradila, ať zkusíme server couchsurfing.com přes který je možné sehnat krátkodobé ubytování u jiných cestovatelů zdarma. Tam jsme také objevili Brandona. Kluka z Ameriky, který vyučuje v Seoulu angličtinu. I přes miniaturní rozměry jeho studia se o nás postaral znamenitě a my jen doufáme, že mu to budeme moci jednou oplatit v ČR.
Jižní Korea je velmi zajímavé místo s odlišnými zvyklostmi i každodenním koloběhem. My měli možnost jen trošičku ochutnat místní život, ale stálo to za to.
Teď už nás čeká opět ten český stresující každodenní koloběh doma, ale kdo ví. Říká se, že jakmile člověk jednou začne cestovat, už se jen tak nezastaví, tak nám držte palce ;-).

Deset, devět, osm...

Už je to tak, začalo odpočítávání posledních dnů na Novém Zélandu. Ze začátku týdne bylo celkem pěkné, již podzimní, počasí a tak jsme si vyšli na jednu z aucklandských sopek, Mt. Eden. Odtud je krásný výhled na centrum Aucklandu a přilehlé čtvrtě. V ostatních dnech jsme se snažili si vyřídit vrácení daní, ale výsledek se možná dozvíme až doma, protože jsou všichni momentálně velmi zaměstnaní koncem finančního roku a tak vše trvá velmi dlouho. Pokud jsme něco vyplnili špatně, nebo jsme na něco zapomněli, už se to nejspíš nedozvíme, protože si na vyřízení vyhrazují až 6 týdnů.
Dalším oříškem je vyměnit zélandské dolary na měnu, která je směnitelná v ČR. Rozhodli jsme se pro eura a momentální silný kurz zélandského dolaru stál na naší straně, problém bylo akorát to, že směnárna s nejlepším kurzem nemá dostatek eur. Nezbývá nám tedy nic jiného, než zbytek proměnit za americké dolary a doufat, že jejich kurz u nás půjde nahoru. Nechali jsme si už jen pár dolarů na poslední dny a co neutratíme, vyměníme za korejské wony.
Jelikož se nám podařilo prodat auto už v neděli, ubytovali jsme se v hostelu na celý týden. Až na občasné chrápající spolubydlící je to paráda spát zase v normální posteli :-). V neděli vzlétáme vstříc novým zážitkům, tentokrát v Jižní Korei.

Prodej auta

Hurááááá, prodali jsme naši milovanou berušku, alias naše autíčko!
Na její prodej jsme si nechali cca týden. Od kamaráda jsme se dozvěděli, že v Aucklandu probíhá každou neděli na dostihovém závodišti burza aut. Jelikož jsme neměli dostatek času na prodej, rozhodli jsme se využít jako první právě tuto možnost. Burza začíná v devět hodin ráno, a proto jsme nelenili a hned v osm jsme přijeli do myčky. Během cest po severu jsme autíčku dali pořádně zabrat, takže bylo co uklízet a umývat. Když bylo poumýváno, vyrazili jsme na burzu. Ta je rozdělena do několika cenových skupin, přičemž cenu, za kterou chcete auto prodat, si stanovujete sami. My jsme nasadili „Baťovskou cenu“ $1699. Za vjezd jsme zaplatili $30 a odjeli do naší “cenové” kategorie. Aut tam bylo víc než hodně a kupodivu potencionálních kupujících taky. Po cca 2 hodinách k nám přišel první zájemce. Po běžné prohlídce následovala projížďka, kterou absolvoval s Ondrou. Po jejich příjezdu zpět jsem se dozvěděla, že onen zájemce je překupník s auty a naši berušku chce koupit. Hodně na nás tlačil a bylo vidět, že v “tom” umí chodit. Vyjmenoval nám, co všechno je na autě špatné, kolik do auta bude muset ještě investovat, aby ho pak prodal atd. Nevím jestli z nervozity z prodeje či jen z horka jsem přeslechla, jakou cenu nám nabídl a kývla na prodej. Ondra se tvářil rozpačitě nicméně si s ním plácl. Ten nás pak odvezl na parkoviště opodál, kde pak Ondrovi předal peníze. Když jsem zjistila, že jsme auto prodali s veškerýma věcma (stan, vařič, mapa...) za pouhých $600 a nikoli za $1600, začala jsem dělat humbuk, že mu auto za tuto cenu neprodáme. Ten byl z toho samozřejmě v šoku, ale potom, co nám řekl své, si peníze vzal zpět a my jsme jeli zase na naše prodejní místo. Do konce burzy zbývala už asi jen půl hodina a tak jsme šli s cenou dolů. Nechtěli jsme auto prodat za každou cenu ten den, ale zároveň jsme si byli vědomi toho, že autu zbývá jen měsíc technická, při které bude určitě potřeba něco vyměnit. Bylo by bláhové si myslet, že ho prodáme za stejnou cenu, za jakou jsme ho koupili. Šli jsme o dvě stě dolů, abychom měli ještě prostor na smlouvání.
Když už jsem myslela, že auto na burze neprodáme, přišla k nám holka s klukem, že mají zájem o koupi. Po projížďce se nás ptali, jestli by jsme prodali za míň, přičemž nám navrhli 1000. I když to bylo víc než od překupníka a byli opravdu sympatičtí, nemohli jsme souhlasit a nakonec jsme se domluvili na 1400 a plácli si. Beruška nám sloužila víc než jedenáct měsíců, při kterých jsme s ní najezdili přes 12 000 km.

Northland – část třetí

A zároveň část poslední, neboť příští článek již budeme psát z Aucklandu. Jak jsem slíbil již minule, cestou na jih jsme navštívili oblast ohromných, až 1200 let starých stromů Kauri (damaroň). Jedním z největších je strom s názvem Tane Mahuta, měřící přes 50 metrů. Podívat se na něj můžete pouze z uctivé vzdálenosti, abyste nepoškodili jeho povrchové kořeny. V této oblasti se nachází spousta dílen, kde vyrábějí různé suvenýry a nábytek z až 50 tisíc let starých kmenů, které se dochovaly perfektně zakonzervované v bažinách. To už je ovšem trochu jiná cenová kategorie :-).
Severně od městečka Dargaville se nachází jezero s názvem Kai Iwi, které není v průvodcích nijak zvlášť zmiňováno, ale neměli byste si ho nechat ujít. Jde o jezero s křištálově čistou vodou a krásnou písečnou pláží. První den u tohoto jezera jsme se nemohli nabažit koupání, takže jsme zapomněli na focení a druhý den se už pokazilo počasí, takže pro změnu nebylo co fotit.
Poslední místo, které jsme po cestě navštívili byl Kaipara Harbour, který leží už jen pár kilometrů severovýchodně od Aucklandu. Zde jsem také vyfotil poslední panoramatickou fotku s pohledem na zélandskou krajinu.
Nyní přichází závěrečná fáze našeho pobytu, která bude i dost úřednická, jelikož musíme prodat auto, zrušit bankovní účet, vyměnit naše tvrdě vydělané penízky na měnu, která je směnitelná v ČR, neboť $NZ se u nás moc nevedou a v neposlední řadě bychom chtěli zkusit požádat o vrácení daní. Nicméně z předešlých zkušeností i z oficiálních informací máme šanci získat jen malé procento daní zpět. Pokud se nám podaří prodat auto brzo a s minimální ztrátou, tak se snad v Aucklandu ještě někam podíváme.