Wie geht es?

Máte pocit, že jsem se přepsal? Ale kdepak, němčina se tu pomalu stává hlavní jazyk. Teda alespoň co se mé nové práce týče. Mezi mé kolegy totiž patří asi 20 Němců, čímž se z nich pravděpodobně stává většina mezi všemi zaměstnanci. Zatím jsem pracoval 5 dní a skoro každý den jsem poznal okolo 5 nových. Tak se celkem marně snažím vzpomínat, co že se nám to snažili ve škole těch několik let vtloukat do hlavy :-). Občas jim trochu rozumím, ale nejsem schopnej přepnout z anglického režimu do německého, takže s nimi mluvím jen anglicky. I při psaní tohoto příspěvku mě často jako první napadají věty v angličtině :-). Ale ještě nejsem tak daleko, abych dokázal vyjádřit všechny myšlenky.
I přes to, že jsem včera pracoval přes 11 hodin s jednou půlhodinovou přestávkou, mě ta práce celkem baví a člověk si občas užije i nějakou tu legraci. Lidi jsou moc fajn a i přes jazykovou bariéru jsme schopní mezi sebou vtipkovat :-). Ze začátknu na mě všechno působilo trochu chaoticky, protože mi nikdo pořádně neřek co mám dělat, ale nějak záhadně to tam přece jen funguje. Na začátku směny nás rozdělí do skupinek a přidělí k určitému "vedoucímu" a ten už ví, co je potřeba udělat. Jedná se o konferenční centrum, takže nejčastěji děláme obsluhu na různých výstavách, konferencích a koncertech. V kuchyni se připravuje občerstvení, které se pak nechá návštěvníkům na pospas a my po nich uklízíme použité talíře a hrnky a chystáme čisté na další kolo. Nebo o přestávce koncertu prodáváme nápoje v baru. Kolikrát večer marně vzpomínám, co jsem dělal ráno. Specielně včera mi vzpomínky na ráno připadali jak týden staré :-). Příjemné je to, že co se nesní, nechá se napospas nám a my tak nemusíme návštěvníkům nic závidět (ono ani kolikrát neni co závidět). Ovšem je potřeba být dostatečně rychlý, protože co během pár minut neukořistíte následně putuje do koše. Je to až neskutečné, kolik jídla se denně vyhazuje. Asi bych nemohl být kuchař, který připravuje jídlo s vědomín, že polovina poputuje do koše. Nehledě na to plýtvání by mi přišla moje práce zbytečná.
Dnes jsem se měl ve fitku zúčastnit firemního turnaje v ping pongu, ale bohužel jsem byl jediný, kdo dorazil. Domlouvalo se to, když jsem odcházel, čili asi před týdnem a nikdo nebyl schopný mi dát vědět. Nepočítám s tím, že by se to konalo ještě někdy v budoucnosti, když o to byl takový "zájem". Takže už asi žádné nové fotky z Exodusu nebudou. Je to škoda, protože na těch společných fotkách je jen hrstka lidí. Většina tam v můj poslední pracovní den zrovna chyběla, včetně managera Jasona.
Jelikož mám před sebou další pracovní dny až do našeho odjezdu, tak je to pravděpodobně na delší dobu můj poslední příspěvek. Jednak nejspíš nebude zase o čem psát a ani nepočítám s tím, že bych měl dostatek energie :-).

Tschüs

Přípravy v plném proudu

Do odjezdu na jižní ostrov nám sice zbývá přibližně ještě celý měsíc, ale přípravy jsou již v plném proudu. Je potřeba předem naplánovat trasu a místa, která bychom chtěli navštívit a odhadnout čas potřebný k jejich prozkoumání. Musíme samozřejmě počítat i s rezervou kvůli případnému špatnému počasí, což se nám doufám vyhne.
Jeden z největších úkolů je, projít s autem technickou kontrolou. To musíme stihnout do 10. listopadu, kdy vyprší platnost předchozí prohlídky. Zatím mám zjištěno, že se za prohlídku platí $45 a pokud naleznou nějaký problém, máte asi 14 dní na jeho odstranění. Pokud tuto lhůtu překročíte, musíte onen poplatek platit znovu. Pevně věřím tomu (ale zároveň doufám), že projdeme bez problémů. Když jsme auto kupovali, bylo čerstvě po technické a najeli jsme s ním necelé 3 tisíce kilometrů. Trošku obavy mám akorát o pneumatiky, ty už opravdu nejsou v nejlepší kondici. Dneska jsme se vydali na kontrolu, zda-li je naše autíčko stále na svém místě. Kupodivu bylo a ani na něm nebyly známky dalšího pokusu o nedovolené vniknutí. Vzali jsme ho i na projížďku, aby se trochu dobila baterka a oprášila rez :-). Při té příležitosti jsme zjistili, že klesli ceny benzínu, což nás mile překvapilo. Za litr Ultra 91 chtějí asi $1.44 a za Ultra Hi 95 asi $1.49. Tentokrát jsme natankovali kvalitnější Ultra Hi 95 za rovných $20 :-). Vyšlo to na něco přes čtvrt nádrže, na co bychom měli v krajní situaci dojet až 150Km, ovšem při ježdění po městě se dojezd výrazně zkracuje. Dnešní kontrola našeho auta měla ale i jiný důvod. Chtěli jsme se zítra jet podívat na jižní cíp severního ostrova, kde by měly být červené skály a jedna z posledních možností zahlédnout tuleně, než se zase přestěhují jinam za potravou. Bohužel, dnešní počasí ani předpověď na zítřek nás v tomto příliš nepodporuje, takže o tuleně asi přijdem. Příští víkend jsem totiž již v novém pracovním procesu.

Včera jsem se rozloučil s lidma z fitness clubu Exodus a v úterý mám první pracovní den ve Wellington Convention Centre jako obsluha cateringu. Za tím účelem jsem si včera koupil v "armádě spásy" společenské boty ($10) a kalhoty ($8), abych vypadal reprezentativně :-). K této pracovní příležitosti jsem se dostal přes jednoho japonského kamaráda, se kterým jsem se seznámil v internetové kavárně. Nemuselo by to být tak nudné jako fitko a je to i lépe placené. Takže to vypadá, že bych se mohl za poslední měsíc ve Wellingtonu ještě pár dolarů vydělat.
Dnešní procházku k autu jsme vzali oklikou přes pár obchodů a musím říct, že to bylo velmi úspěšné. Nejdřív jsem byl trochu předem obdařen dárkem k svátku a sice polarizačním filtrem na foťák. To je hodně užitečná věcička na focení krajinek s oblohou, ale i jiných scenérií, na kterých se objevuje hodně odlesků od vody, nebo skla a pod. Tento filtr dokáže odlesky odstranit a celý snímek tak více prokreslit. Pokud se mi podaří naučit se ho používat "s citem", tak se můžete těšit na parádní fotečky z jižního ostrova ;-).
Malá ukázka:



A Leňule (respektive já :-)) zase úspěšně vyreklamovala tenisky Nike, u kterých ji praskla Air bublina, takže naše dnešní bilance zůstala pořád v plusu. Pokud by se zítra počasí přece jen umoudřilo, podělíme se s vámi o zážitky, jinak se podrobím neprofesiální úpravě porostu mé hlavy, tak mi držte palce, ať můžu ještě mezi lidi :-D.

Certifikovaná pokojská

Tak jako pro Ondru, tak i pro mě se stal říjen měsícem výpovědním. Po téměr třech měsicích práce (občas i “otročení”) jako pokojská, jsem se v sobotu 14.10. až nečekaně důstojně rozloučila s hotelem DUXTON.

Pátek 13.10. začal malinko nezvykle. Ráno jsem obdržela dopis, ve kterém mi bylo sděleno, že moje hodinová taxa za práci pokojské bude zvýšena. Pro ostatní pokojské to snad byla dobrá zpráva, ale se mnou-osobou, která na post pokojské rezignovala, to ani nehlo. Aby jste si udělali malý obrázek o tom, jak si v jednom z luxusnějších hotelů váží svých zaměstnanců: můj plat byl zvýšen z 11,28 na 11,56 dolarů na hodinu před zdaněním. Tedy o celé 2,5% navýšení. Pro někoho postačující, já osobně si mýslím, že tahle práce je pořád za tyhle peníze dobročinnost, ale samozřejmě záleží na luxusu hotelu. Čím víc hvězdiček hotel má, tím větší hodinovou taxu obdržíte + příplatky za víkendy.
Můj poslední den v hotelu začal jako každý jiný, i když moje nejoblíbenější supervisor-Pilar se tvářila hodně sklesle z toho, že končím. Pilar je opravdu Dáma a Žena s velkým D a Ž. Po celou dobu, kdy jsem v hotelu pracovala, byla jediná, u které můžu řici, že si váží lidí a jejich práce. A právě tahle žena udělala můj poslední den v hotelu mým nejhezčím a nejnevšednějším dnem.
V době přestávky jsem se měla dostavit do jídelny, ale proč, to mi nikdo už nesdělil. Prostě všichni tam mají být. Když jsem dorazila, všechny pokojské, supervisoři a lidé z prádelny seděli u stolů. Jen Pilar se ke mně vyřítila a řekla : Tohle je pro Tebe, budeš mi moc chybět. Než jsem cokoli stačila říct tak mě začala objímat a pusinkovat. Pak už mě jen vedla ke stolu, kde stál dort a občerstvení pro všechny a přáničko pro mě, to vše sama koupila. Holky, které se mnou pracovaly a od kterých bych nějaké rozloučení ani ve snu nečekala, se semnou až dojemně poobjímaly.
Nakonec můj poslední den v Duxtonu byl mým nejhezčím........Pilar, budeš mi taky moc chybět!!!

Fitko trochu jinak

Je to neuvěřitelné, ale za 14 dní tomu bude přesně 3 měsíce, co jsem začal pracovat ve fitku. A jelikož nám vízum neumožňuje pracovat pro jednoho zaměstnavatele déle, než ony 3 měsíce, byl jsem nucen podat výpoveď (věřte, bránil jsem se tomu co to šlo :-)). Stalo se tak minulý pátek a od té doby mi běží 14-ti denní výpovědní lhůta. Když jsem výpoveď předával, manager se tvářil hodně přesvědčivě, že je mu to líto, ale mé důvody přijal (hlavně omezení víza, ale také plánovaná cesta na jih). Konec konců, takového dobráka, který jim tam bude dělat to co já za v podstatě dobročinnost, asi jen tak neseženou :-).
Ale to není hlavní předmět mého dnešního příspěvku. Od podání výpovědi, jako by se něco změnilo. Těch 2,5 měsíce předtím jsem se tam skoro s nikým nebavil a když, tak jsme se v podstatě jen představili a následně zdravili. Něvěděl jsem skoro nic o ostatních a ostatní nevěděli vůbec nic o mě. Akorát s jedním klukem jsem byl tak trochu kamarád, i když jsem mu nerozuměl skoro ani slovo (originál Kiwi (Maor)). S tím jsem také poprvé začal hrát pingpong krátce poté, co se ve fitku objevil pingpongový stůl. Záhy se k nám přidal ještě jeden instruktor a moje popularita začala stoupat. Včera jsem byl osloven jedním zaměstnancem z kanceláře, že o mně prý slyšel, že hraju pingpong, tak jestli bych si s ním taky nezahrál. Porazil mě, ale ne nijak výrazně, takže jsem pro něj stále ještě potenciální konkurence :-). Když jsem ke konci mé včerejší pracovní doby vynášel koš z kanceláře, začali se semnou bavit i ostatní. Opět začali tím, že o mně slyšeli, že jsem dobrý v pingpongu a začali se vyptávat odkud jsem, proč jsem přijel, jestli se mi tu líbí, jaké máme plány a podobně. Skoro to vypadá, že si tam během posledních 14-ti dnů udělám ještě nějaké kamarády. Kdyby se tam tak objevil ten pingpongový stůl třeba o měsíc dřív, jak by to asi vypadalo?

Jo a málem bych si zapomněl postěžovat! Za 5 dnů, které uplynuly od posledního příspěvku, jsem neobdržel ani jeden mail s novinkama z domova. Styďte se a koukejte to napravit, nebo žádná cena nebude ;-).

A ještě jedna poznámka na závěr. Dnes je tomu přesně 5 měsíců, co jsme přistáli na Aucklandském letišti, takže co nevidět budem v polovině naší "dovolené".

Soutěž o nejdelší email :-)

Tentokrát jsem se rozhodl, že nebudu psát o nás, ale o vás :-). K psaní tohoto blogu nás přivedlo to, že můžeme jedním příspěvkem informovat všechny naše známé a kamarády o všech našich zážitcích. Jenže ... Kdybychom to samé posílali emailem, většinou bychom dostali nějakou tu odpověď, třeba jak se daří doma. Takhle nám jen občas napíšete mezi komentáře nějakou tu pochvalu (za což samozřejmě děkujem :-)), ale většinou už nic víc. A nás taky zajímá, jak se vám daří a co je nového! Proto se nenechte dlouho pobízet a čas od času nám pošlete pár řádek ;-). Na opakující se dotazy můžeme odpovědět zde, jinak se budem snažit odpovídat jednotlivě. A kdo napíše nejdelší email, dostane od nás velký dárek (jestli nás s ním pustí do letadla).
Jinak fotogalerie už je plně aktualizovaná. Přibily nové "sekce" ve složce Wellington, tak si to všechno pořádně prohlédněte ;-).