Westport až Hokitika

Na cestě z Kahurangi jsme zahlédli stopaře, který měl na batohu českou vlajku, tak jsme se pro něj vrátili. Byl to kluk z Plzně, který cestoval za prací do Chrischurch. Stopem se přepravuje po celém Zélandu. Původně jsme měli v plánu zůstat ve Westportu, ale jelikož jsme dorazili celkem brzy, rozhodli jsme se pokračovat do Greymouth. Zastavili jsme se jen na velmi osvěžující návštěvu bazénu, kterého jsme si předtím nevšimli. Do Greymouth jsme dorazili po osmé večer a po krátké prohlídce města jsme se rozhodli utábořit nedaleko hřiště pro rugby. Tomáš, náš dočasný spolucestující, si postavil stan a my strávili noc opět v našem autíčku. Ráno jsme Tomáše vysadili na silnici vedoucí do Chrischurch a sehnali si přístup k internetu, abychom mohli zavolat domů na rodinou oslavu. Poté jsme si městečko v klidu celé prohlédli, udělali menší nákup s přírpavou na večeři a vyrazili 50 Km zpět na Pancake Rocks, které jsme den předtím minuli. Jedná se o skály na pobřeží moře, které vypadají jako naskládané palačinky. Po návštěvě těchto palačinkových skal jsme opět přes Greymouth vyrazili na menší městečko Hokitika, které je centrem pro jeden z typických zélandských suvenýrů, broušený zelený kámen Jade. Noc jsme opět přečkali v autě a rozhodli jsme se zde ubytovat v hostelu a strávit zde štědrý večer. Původně to sice vypadalo, že budeme u večeře sami, ale nakonec se zde ubytoval ještě mladý Francouz, který hned navrhl, abychom večeřeli společně. On udělal rybí filety na smetaně s bramborama a my kuřecí, vepřové a hovězí řízky spolu s koupeným bramborovým salátem (slabá napodobenina). Nakonec si k nám přisedla i paní z hostelu, která přinesla pár kousků cukroví. Atmosféra byla báječná a všichni jsme se dobře bavili, i když to byly hodně netradiční vánoce. Jelikož jsme s Leňulí pořád spolu, tak se nám ani nepodařilo si navzájem koupit nějaké to překvapení, ale to si vynahradíme jindy :-). Hlavní bylo, že jsme se dobře bavili a po delší době jsme se vyspali zase v teple a postýlce :-). Další náš směr je na ledovce Fox a Franz Josef, odkud je výhled i na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt. Cook.

Kahurangi

Od Nelsonských jezer jsme se přes město Westport dopravili do vesničky Karamea, která je jedním z výchozích bodů pro putování po národním parku Kahurangi. Pro náš výlet jsme si vybrali Heaphy track, který měří okolo 80 Km a je na 3-5 dní. Plány jsme ale museli trochu upravit. Jelikož se nejedná o okruh, oba konce jsou po silnici od sebe vzdálené přes 460 Km a letecká přeprava je dost drahá, rozhodli jsme se pro dvoudenní výlet s návratem na výchozí místo. Po trase se nachází několik chatek, kde je možné přenocovat, ale musíte si předem rezervovat a zaplatit místo v konkrétní chatce. V průvodci najdete přibližné časy chůze od chatky k chatce. My jsme původně chtěli přespat v chatce, která byla vzdálená přiližně 12 hodin chůze, ale jelikož jsme si nestihli zarezervovat nocleh den předem, museli jsme se spokojit s chatkou vzdálenou pouze 7-8 hodin. Jmenovala se Lewis hut a byla umístěna téměř na břehu Heaphy river.
K úplnému začátku to bylo ještě asi 10 Km po silnici a následně po kamenité cestě až k prvnímu tábořišti, kde jsme nechali zaparkované auto. Předpoveď počasí nám přála dva slunečné dny. Jelikož jsme spali v chatce, nemuseli jsme s sebou vláčet stan. Takže jsem se těšil na to, jak budu mít lehký batoh, ale to se z nepochopiteného důvodu moc nekonalo :-). Vyráželi jsme okolo půl dvanácté a asi po půl hodině a jednom lanovém mostě jsme došli až k pobřeží, kde jsme viděli zatím největší vlny na Novém Zélandu. Podél pobřeží jsme šli dalších 12 Km, čili asi 4 hodiny. Poté se cesta začala od pobřeží mírně vzdalovat, až jsme došli k první chatce Heaphy hut. Chtěli jsme se nasvačit, ale všudypřítomné mušky nám v tom zabránili. Snědli jsme chleba a mazali dál. Od Heaphy hut vedla cesta více do vnitrozemí stále podél řeky. Přes její přítoky se lze dostat většinou pomocí lanového mostu, což jsme si opravdu užívali. Před šestou hodinou jsme poprvé zahlédli naší chatku a během 10 minut už jsme seděli vevnitř. Před námi do chatky dorazili již dva páry zélanďanů ve středním věku, tak jsme se navzájem představili a chvíli si povídali o našem pobytu a zážitcích. Jelikož jsme byli celkem unavení, tak jsme zalehli brzo a bez problému okamžitě usnuli.
Páteční cestu zpět jsme zvládli za 5 hodin a vyrazili jsme zpět do Westportu. Národní park Kahurangi rozhodně stojí za návštěvu. Je to nádherný kus přírody plný života.

Nelson Lakes

Poslední spánek v domečku s postýlkou jsme ukončili v pondělí celkem brzo ráno, abychom Delvě předali klíče dřív, než půjde do práce. Naštěstí se dá domeček zavřít i bez klíčů, takže jsme mohli ještě v klidu posnídat. Po sedmé hodině ranní jsme vyrazili směrem k Nelsonským jezerům, kam jsme dorazili přibližně okolo desáté. První přišlo na řadu jezero Rotoiti u městečka St. Arnaud. Po pár minutách kochání se jsme museli zpět do městečka na benzínovou pumpu a koupit repelent proti muškám, které pěkně koušou. Poté jsme ještě navštívili informační středisko, abychom zjistili trasy na výlety. Zvolili jsme si procházku kolem celého jezera, která měla odhadem trvat 6 hodin. Půl hodiny před polednem jsme vyrazili a nikde se nezastavovali, protože v tu ránu kolem vás bylo hejno mušek. Když jsme došli na druhou stranu jezera, měli jsme na výběr další hodinu a půl k můstku přes přitékající řeku, nebo 20 minut s menším brodem. Jelikož už doba trochu pokročila, zvolili jsme brod. To jsme ovšem ještě nevěděli, že voda má asi 5°C a kameny jsou ostré jak hřebíky. Naše chodidla utrpěly silný šok, ale nakonec jsme se na druhý břeh dostali. Celý výlet by byl moc fajn, kdyby na poslední 4 Km nezačalo pršet a my trochu nezmokli. Ale zahřála nás polévka, kterou jsme si uvařili ve veřejně přístupné kuchyňce u nedalekého kempu. Tam nám také poradili, kde se dá v okolí bezpečně a legálně přenocovat v autě.
Druhý den jsme vyrazili k jezeru Rotoroa s podobným cílem, ale zdejší mušky jsou na repelent nejspíš už imunní, protože ho s přehledem ignorovali. Chtěli jsme to zabalit a jet dál, ale nakonec jsme si v místním hostelu půjčili "kánoj" a objeli si alespoň polovinu jezera. Když se nad námi opět začali stahovat mračna, rychle jsme dopádlovali zpět, ale naštěstí se to tentokrát obešlo bez deště.

Barbeque

Sobota se stala naším posledním pracovním dnem u společnosti Thomas Bross. Celý den se nesl ve velmi volném stylu oproti dnům předchozím a paradoxně, jak už to tak bývá, tak celý den nám až nezvykle rychle uběhl. Od čtvrtka jsme nebyli placeni hodinovou mzdou, ale za počet "odjablíčkovaných" stromů. Několik dní předtím jsme byli pečlive připravováni a upozorňováni, že si můžeme vydělat hooodně dobré penízky. Bohužel, opak je pravdou. Za jeden celý strom dostanete 2,50 dolaru. Aby jste si vydělali víc, než máte na hodinu, museli byste "odjablíčkovat" více jak 33 stromu za den. Dobrý trik jak vás přimět, aby jste dělali rychleji za stejné peníze. My jsme se snažili seč jsme mohli, ale stejně budeme placení nejspíš hodinovou mzdou, možná se na účtu objeví o nějaký ten dolárek navíc, ale rozhodně to nebude nic převratného. Na konci směny se za námi zastavil Ian (manažer sadu). Dal nam vizitky pro případné zájemce o práci a zároveň nám nabídl práci v únoru, kdy probíha sběr jablek. Tou dobou budeme muset být již ve Wellingtonu, takže jsme to zdvořile odmítli. Třešničkou na dortu byla od Iana nepřímá pochvala. Při předání vizitek, kdy Ondra slíbil, že je budeme dávat dalším cestovatelům (Čechům), jsme byli upozorněni, ať je dáváme pouze dobrým a pracovitým lidem, jako jsme my dva!!!

I když práce v sadu skončila, den zdaleka neskočil a čekalo na nás barbeque s lidma, se kterýma jsme převážně celou dobu pracovali. My jsme to pojali jako rozlučku. Celá akce se konala na zahradě domu, který patří k farmě, ale je pronajímaný zaměstnancům (viz fotogalerie). Každý si měl přinést pití a jídlo. Sami jsme se vyzbrojili dostatečnými zásobami masa a piveček, ale jak se později ukázalo, hostili jsme všechny, kdo se večeru zúčastnili. Tedy kromě toho pití, jelikož tím se více jak dostatečně vyzbrojili ostatní. Když jsme dorazili na místo tak Mark, Steve, Paul a Demelza už popíjeli a zábava se pozvolna rozjížděla. Zanedlouho dorazila Delva s dalším spolupracantem a mohlo se začít grilovat. Ondra se cely den tesil na steaka, kterého si koupil. Samozrejme se nechtel "ošidit" takže koupil sice jen jednoho, ale za to pořádného. K jeho malinké nevoli ho Mark rozdělil na více kousků, takže nakonec ho neměl celý, nicméně si aspoň ten kousek náležitě vychutnal. Nikdo si kromě Delvy, která měla zde tradiční grilovací párky, žádné jídlo nepřinesl, takže jsme se se všemi rozdělili o naše kuřecí stehýnka a steaka. Naštěstí se na všechny dostalo. Celý večer jsme se báječně bavili a atmosféra byla více než skvělá. Po setmění se rozhodlo, že se pojedeme podívat, jak to žije ve měste. Mark objednal taxíka pro sedm lidí a vyrazilo se. První zastávkou byl bar, kde probíhalo karaoke. Poté, co jsme si tam dali jedno točené pivko, jsme se přesunuli do jiného. U dveří mě zastavil security muž, kterému jsem měla předlozit doklad o mé plnoletosti. Naneštěstí jsem si všechny své doklady zapomněla v aute. Ač jsme se snažili jak jsme mohli, byl neoblomný a dovnitř mě pustit nechtěl a ani Demelziny přesvědčovací metody nepomohly. Když jsme se rozhodli, že s Ondrou půjdeme domů, tak nám otevřel dveře a pustil mě tam. Za pár minut jsem zaregistrovala policii, která přicházela k baru. Po dobu, kdy byli uvnitř jsem se schovála na záchodě a pak si už užívala atmosféru plného baru. Po jedné hodině ranní jsme se rozloučili se všemi a vydali se pěšky směrem domů. Dneska se ještě naposledy vyspíme v posteli a pak nás čeká na několik dní zase naše útulné autíčko a stan. Další naší zastávkou budou njespíš Nelson lakes.

Farm picnic & Abel Tasman

Aniž bychom to tušili, vybrali jsme si opravdu dobré období pro práci u Thomas Brothers. Pořádají totiž každoročně piknik pro své zaměstnance na jedné z mnoha pláží národního parku Abel Tasman. A jelikož jsme tu "už" přes dva týdny, ani nás pozvání neminulo :-). Termín byl stanoven na sobotu a jelikož už jsme se s Leňulí nějaký ten čas chystali Abel Tasman sami navštívit, rozhodli jsme se spojt piknik s "procházkou". V plné polní jsme se dopravili opět do Kaiteriteri odkud se vyplouvalo na pláž s názvem Watering Cove. S hodinovým předstihem jsme měli dostatek času si zaplatit vodního taxíka na nedělní cestu zpět a poplatek za přespání v jednom z mnoha kepmů, které se v parku nachází. Máte sice možnost přespat i v chatce, ale rozdíl v ceně je celkem značný a jak nám řekl pán na informacích: "stačí když bude jeden chrápat a nikdo se nevyspí" :-). Na dvoudenní procházku nepotřebujem moc věcí, takže přibalit stan není zas takový problém.
Zhruba po poledni jsme dorazili na onu pláž, kde posádka lodi před námi již popíjela pivko a připravovala gril. Naše týmová vedoucí Delva (na fotce z lodi úplně vlevo) nás poctivě představila všem koho jsme ještě neznali a každému nás pěkně vychválila :-). Nějaký čas po nás dorazil i Mark, syn jednoho z velkých šéfů, v jejich člunu a přivezl mušle, pro které se dopoledne potápěl. Ty se potom vařili v hrnci s mořskou vodou, nebo pivem. Jiný druh mušle ve tvaru, jaký má ve znaku společnost Shell (což je v překladu mušle, skořápka ...) se mohou jíst syrové, nebo se grilují. Na jedné fotce je vidět, jak je kluci otevírají. Co už není obvyklou pochoutkou je mořský ježek. Toho taky ochutnalo jen pár lidí a nevím, jestli se mám chlubit, že jsem byl mezi nimi :-). Jakmile začalo ustupovat moře, udělalo se na pláži dostatek místa k hraní volejbalu. Asi bych to měl napsat do uvozovek, protože volejbal to připomínal hodně vzdáleně. Jednou z hlavních příčin bylo samozřejmě pivo, které se do té doby vypilo. Okolo páté přišel náš čas. Do kempu, kde jsme měli nocovat, jsme to měli přibližně 4 hodiny chůze, takže jsme piknik opustili hodinu před jeho koncem.
Pěšina pobřežní trasy vedla na hřebeni, kam jsme se museli vyškrábat jako první. Jakmile jsme se blížili k vrcholu, objevil se za námi velký bouřkový mrak a párkrát z něj zahřmělo, což nás trochu popohnalo :-). Velmi častým jevem jsou tu záplavové oblasti, které jsou při přílivu pod vodou a není možné se dostat na druhý břeh. Někde jsou i přílivové cesty, ale dvě místa jsou průchozí pouze při odlivu a jelikož na tento víkend odliv vyšel na cca 7:40 ráno i večer, mohli jsme na další pláž přejít vysychajícím "jezerem". Přes dvě třetiny jsme zvládli bez nutnosti se zout, ale ke konci na nás čekal pramen říčky, takže nezbylo nic jiného, než sundat sandále a dojít naboso. Nebýt upravované pěšiny, nedalo by se v parku ani hnout. Od stromů, přes keře až po kapradiny a jiné rostliny pokrývají doslova každý centimetr. Každou chvíli jdete okolo výhledu na moře a zátoky. Do místa určení jsme nakonec dorazili chvíli po osmé, postavili stan a přisedli si k ohništi, kde si zrovna vařili dvě holky a jeden kluk, všichni z Německa. Uvařili jsme si polévku k večeři, probrali ekonomickou situaci na Novém Zélandu a subvence zemědělcům v Evropské unii a odebrali se k zaslouženému spánku. V noci nás na chvíli vzbudil lehký deštík, ale stan kupodivu vydržel :-). Díky tomu se mi ale ráno nedařilo rozdělat oheň, abychom si udělali čaj k snídani a když jsem po čtvrthodině foukání převrátil hrnek s vodou přímo do ohně, tak jsem to vzdal a rozhodl, že čaj k snídani nebude :-).
V neděli se nám už čas přílivu moc nehodil a díky němu jsme se mohli dostat jen do 4 hodiny vzdálené Awaroa Lodge. Počasí bylo celou cestu nádherné. Trochu se ochladilo až když jsme přišli do Awaroy, kde jsme si zašli na kafe do restaurace. Zní to jako vtip, ale opravdu tam je restaurace, kterou zásobujou pomocí člunů. Tam jsme počkali hodinku na vodního taxíka, který nás odvezl do vzdálenejšího kempu Totaranui, kam bychom bývali došli, kdyby nám vyšel lepší čas odlivu. Tam jsme se hodinku a půl poflakovali po pláži, protože na míště zrovna moc zajímavého nebylo a poté nás vodní taxík odvezl již zpět do Kaiterteri, kde na nás čekalo naše autíčko. Řidič taxíku se nás cestou zeptal, jestli už jsme viděli tulení kolonii na ostrůvku Tonga a když jsme odpověděli, že ne, tak nás tam zavezl. Všichni se vyvalovali na kamenech a projíždějící člun mohl jen těžko získat jejich pozornost, neboť se tak děje mnohokrát za den. To byla taková třešnička na dortu našeho putování národním parkem Abel Tasman, který patří k těm menším. Nedaleko od něj, směrem na východ, se nachází národní park Kahurangi, který je několikanásobně větší a kam bychom se taky rádi podívali. Spoustu fotek najdete opět v galerii!

Kaiteriteri

Jelikož máme volné víkendy, "nezbývá nic jiného" než prozkoumávat okolí. Dalším městečkem ve směru k národnímu parku Abel Tasman je Kaiteriteri, které tvoří hlavně krásná pláž. A protože nám počasí minulý víkend přálo, vyrazili jsme se podívat právě tam. Vyšlo to zrovna na odliv, takže jsme si mohli prolézt místní poloostrůvek a potkat i jeho faunu (viz. fotogalerie). Pokud nejste typ, který vydrží ležet celý den na pláži (aniž by se vykoupal, protože moře má pořád max 17°C), nebo nejste dost bohatý na to sedět celý den v kavárně a dávat si do nosu, potom je tu pro vás ještě minigolf, na který jsme se vrhli my. Musím uznat, že byl provedený opravdu dobře, což ostatně můžete posoudit sami:

Co se týče práce v sadu, máme trochu obavy, co se stane s ovocným průmyslem na Novém Zélandu po našem zásahu :-). I když jsme zatím hodnoceni velice kladně, občas možná až moc. Do fotogalerie, ve složce Motueka, pribyly fotky zajímavého mraku, který se tu nad námi jednou přehnal a vypadalo to trochu jako invaze mimozemšťanů :-). A na závěr bych se rád pochlubil jak to vypadá, když se občas dostanu k vaření :-). Ale šéfem kuchyně je jinak samozřejmě Leňule a určitě si zaslouží minimálně řád myšího kožíšku!