Tongariro az Taupo

Stale jeste trochu zmozeni vystupem na Mt. Taranaki jsme dorazili az do narodniho parku Tongariro, ktery je domovem pro tri sopky (razeno od nejvyssi) Mt. Ruapehu, Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro. Tentokrat jsme se nechali vyvezt nasim autickem az kam to slo a slo to az do vesnicky Iwikau (nevim :-)) na Mt. Ruapehu (2797m), ze ktere to je k vrcholu jeste par set metru, ale vyhled i tak stoji za to. Mohli jsme se nechat vytahnout jeste kus lanovkou, ale mistni cenova politika nas opet odradila. A tak jsme se po kratke prohlidce svezli do nize polozene vesnicky Whakapapa, kde jsme si uvarili obed. Jelikoz jsme tentokrat neplanovali zadny vyslap, nezdrzeli jsme se moc dlouho a vyrazili smer Taupo, coz je jednak nazev mestecka, ale take nejvetsiho jezera severniho ostrova. Kdyz jsme dorazili na jeho jizni cip, zlakaly nas termalni bazeny v jedne z vesnicek s nazvem Tokaanu. A tak jsme se nalozili do 40°C horke mineralni vody a dali odpocinout nasim unavenym svalum :-).
Pri hledani mista na spani nas celkem nemile prekvapilo mnozstvi komaru, takze az na potreti se nam podarilo najit misto, kde jsme od nich meli pokoj. Kdyz jsme se rano probudili, zjistili jsme, ze jsme obklopeni dozravajicima ostruzinama. Behem pul hodinky byla miska plna a bez vahani bylo jasne, co bude nasledovat. Bylo to trpelive vyckavani do nakupu v mestecku Taupo, kde jsme si koupili smetanu a celou misku ostruzin v te smetane rozmackali. Byl to ovsem az desert po nasem obede. Dneska jsme si dali opravdu do nosu. Asi tezko byste verili, ze se daji na parkovisti uvarit brambory a usmazit rybi file :-). Nasi dalsi planovanou zastavkou bude Rotorua, kolebka maorske kultury a dalsi tektonicky aktivni oblast plna horkych pramenu a blahodarnych lazni.

Mt. Taranaki/Mt. Egmont

Po delsim "nicnedelani" jsme se rozhodli, ze si udelame pesi vyslap. Prvni prilezitost nam k tomu dala druha nejvetsi sopka severniho ostrova (2518m), ktera se pysni hned dvema jmeny a sice Mt. Taranaki, ktere ji dalo Maorske obyvatelsto a Mt. Egmont, na ktere byla prejmenovana pozdeji bilymi osadniky.
Jiz v New Plymouth se nam naskytl krasny pohled na nasi vyzyvatelku. Z dalky vypadala opravdu na nevinny kopecek.Ale jak uz to tak byva, zdani klame.
K veceru jsme se presunuli primo pod ni, kde jsme prespali v rezervaci na parkovisti. Prespat se tam da bez problemu, dokonce to ani neni zakazano, jen to neni doporucovano. Cas vcetne navratu se pohybuje kolem 8-10hod, a proto jsme se rozhodli na cestu vydat brzo po snidani kolem pul devate. Po prvni pul hodine jsem opravdu zvazovala, jestli mam na to, dojit az na vrchol. Cesta se totiz nijak extremne neklikati, kde by se stridali rovinky s kopci, ale opravdu jdete jen a jen do kopce a teren se meni k horsimu. Nez se dojde k prvni prespavaci chatce, jde se po betonu. Za chatkou na nas cekalo prekvapeni v podobe nekoncicich drevenych schudku, ktere jsem opravdu nalezite ocenila, jelikoz mi daly hodne zabrat. Po ceste jsem se stridala v prestavkach s kolegyni z Izraele, ktera to nakonec vzdala a rozhodla se jit zpet. Po schudcich nasleduje pisko-sterkovy povrch a pak jen lezeni po kamenech, kterym se prolezete az ke krateru. Ten je pokryt snehem. Jelikoz to byl nas prvni snih, ktery jsme videli za cely pobyt tady, tak jsme nevahali a vyuzili ho k mensi koulovacce. Po prejiti krateru se na vas usmiva uz opravdu vrchol sopky. My jsme meli malinko smulu, ze se kolem sopky zrovna utvoril prstencovity mrak, ktery nam znemoznil stoprocentni vyhled, ale ten pocit, ze jsme zdolali druhou nejvetsi horu, stoji za to. Ja jsem mela jeste hezci pocit, jelikoz jsem na vrcholu byla jedna z mala holek. Je az k neuvereni, kolik starsich lidi se vypravuje na zdolani teto hory.
Cesta zpatky byla uz malinko utrpenim, protoze se zacaly ozyvat svaly na nohou. Navic cesta dolu byla opravdu vicemene lyzovani po sterku a pisku. Moje zadnice dostala opravdu zabrat a padani to neni nic prijemneho. K autu jsme se nakonec dostali kolem ctrvt na pet. Dneska jsme si doprali plavani v mensim mestecku Stratford, ktere nese nazev po Shakespearove rodisti v Anglii. Dneska se jeste chystame premistit smerem na vulkany Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Odtamtud vam urcite napiseme dalsi zazitky.

Bez prace a bez domova

Celkem sest tydnu jsme meli k tomu, abychom po navratu do Wellingtonu vydelali jeste nejake penize na cestovani. Ta doba uz je ale opet za nami, jelikoz jsme se vcera vydali na nasi dalsi, tentokrat jiz posledni, cestu. Celych tech sest tydnu jsme se snazili pracovat co nejvic, tudiz nam uz nezbyval cas na psani do blogu :-). Pokud jsme meli chvilku volna, snazili jsme se ho travit s nasimi kamarady. Na poslednich fotkach v galerii muzete videt nas picnic s Addoley a Lyndonem v botanicke zahrade, bylo celkem dost vetrno, ale i tak jsme si to uzili :-), a taky fotky z vecere s Masou a Christinou (delala s nama v cateringu). Minuly patek se navic uskutecnila rozluckova party s jednim z sefu, protoze se rozhodl odstehovat s rodinou o par kilometru na sever, a to byla dobra prilezitost rozloucit se i pro nas. Nechal jsem v kancelari svuj email, tak na me snad nezapomenou a poslou mi fotky. Mimo to jsme zde jeste slavili Addoleyniny narozeniny. Cela akce byla predem naplanovana se stupnem nejvyssiho utajeni. Prekvapeni se podarilo a Addoley vypadala opravdu dojate :-). Uplne definitivni rozlouceni probehlo v utery vecer, kdy jsme sli nejdriv do kina a pote na jedno do hospody. Bylo hodne tezke rict definitivni ahoj, kdyz neni jiste, jestli se s nekym z nich jeste v zivote uvidime. Hlavne diky vsem nasim kamaradum jsme si pobyt zde mohli uzivat naplno. Trochu prekvapenim bylo rozlouceni od nasich spolubydlicich. Tentokrat uz jsme pro ne nechystali zadnou veceri, ale jen jsme je informovali o planovane navsteve kina a hospody. Meli se mi ozvat po kine a zjistit, kde jsme, aby se mohli pridat, ale to se nestalo. Rano jsme si proto privstali, abychom se rozloucili s Jasmin, ktera sla do prace. Nez jsme si sbalili a odnesli vsechno do auta, mihl se kolem nas beze slova Damien a nekam zmizel. Kdyz uz jsme byli na odchodu a loucili se s Janem, rekl nam, ze Damien je mozna dole v ulici v jedne kavarne na obchodni schuzce. Mel pravdu, sedel tam s nejakym dalsim "podnikatelem", tak jsme se s nim jen strucne rozloucili a vyrazili na cestu. Bylo to od nej trochu trapny, kdyz o te schuzce vedel predem i o nasem odjezdu, ze se s nami nerozloucil pred svym odchodem, ale odrazi to jeho povahu a naladu poslednich dnu, ktera v dome panovala.