Deset, devět, osm...

Už je to tak, začalo odpočítávání posledních dnů na Novém Zélandu. Ze začátku týdne bylo celkem pěkné, již podzimní, počasí a tak jsme si vyšli na jednu z aucklandských sopek, Mt. Eden. Odtud je krásný výhled na centrum Aucklandu a přilehlé čtvrtě. V ostatních dnech jsme se snažili si vyřídit vrácení daní, ale výsledek se možná dozvíme až doma, protože jsou všichni momentálně velmi zaměstnaní koncem finančního roku a tak vše trvá velmi dlouho. Pokud jsme něco vyplnili špatně, nebo jsme na něco zapomněli, už se to nejspíš nedozvíme, protože si na vyřízení vyhrazují až 6 týdnů.
Dalším oříškem je vyměnit zélandské dolary na měnu, která je směnitelná v ČR. Rozhodli jsme se pro eura a momentální silný kurz zélandského dolaru stál na naší straně, problém bylo akorát to, že směnárna s nejlepším kurzem nemá dostatek eur. Nezbývá nám tedy nic jiného, než zbytek proměnit za americké dolary a doufat, že jejich kurz u nás půjde nahoru. Nechali jsme si už jen pár dolarů na poslední dny a co neutratíme, vyměníme za korejské wony.
Jelikož se nám podařilo prodat auto už v neděli, ubytovali jsme se v hostelu na celý týden. Až na občasné chrápající spolubydlící je to paráda spát zase v normální posteli :-). V neděli vzlétáme vstříc novým zážitkům, tentokrát v Jižní Korei.

Prodej auta

Hurááááá, prodali jsme naši milovanou berušku, alias naše autíčko!
Na její prodej jsme si nechali cca týden. Od kamaráda jsme se dozvěděli, že v Aucklandu probíhá každou neděli na dostihovém závodišti burza aut. Jelikož jsme neměli dostatek času na prodej, rozhodli jsme se využít jako první právě tuto možnost. Burza začíná v devět hodin ráno, a proto jsme nelenili a hned v osm jsme přijeli do myčky. Během cest po severu jsme autíčku dali pořádně zabrat, takže bylo co uklízet a umývat. Když bylo poumýváno, vyrazili jsme na burzu. Ta je rozdělena do několika cenových skupin, přičemž cenu, za kterou chcete auto prodat, si stanovujete sami. My jsme nasadili „Baťovskou cenu“ $1699. Za vjezd jsme zaplatili $30 a odjeli do naší “cenové” kategorie. Aut tam bylo víc než hodně a kupodivu potencionálních kupujících taky. Po cca 2 hodinách k nám přišel první zájemce. Po běžné prohlídce následovala projížďka, kterou absolvoval s Ondrou. Po jejich příjezdu zpět jsem se dozvěděla, že onen zájemce je překupník s auty a naši berušku chce koupit. Hodně na nás tlačil a bylo vidět, že v “tom” umí chodit. Vyjmenoval nám, co všechno je na autě špatné, kolik do auta bude muset ještě investovat, aby ho pak prodal atd. Nevím jestli z nervozity z prodeje či jen z horka jsem přeslechla, jakou cenu nám nabídl a kývla na prodej. Ondra se tvářil rozpačitě nicméně si s ním plácl. Ten nás pak odvezl na parkoviště opodál, kde pak Ondrovi předal peníze. Když jsem zjistila, že jsme auto prodali s veškerýma věcma (stan, vařič, mapa...) za pouhých $600 a nikoli za $1600, začala jsem dělat humbuk, že mu auto za tuto cenu neprodáme. Ten byl z toho samozřejmě v šoku, ale potom, co nám řekl své, si peníze vzal zpět a my jsme jeli zase na naše prodejní místo. Do konce burzy zbývala už asi jen půl hodina a tak jsme šli s cenou dolů. Nechtěli jsme auto prodat za každou cenu ten den, ale zároveň jsme si byli vědomi toho, že autu zbývá jen měsíc technická, při které bude určitě potřeba něco vyměnit. Bylo by bláhové si myslet, že ho prodáme za stejnou cenu, za jakou jsme ho koupili. Šli jsme o dvě stě dolů, abychom měli ještě prostor na smlouvání.
Když už jsem myslela, že auto na burze neprodáme, přišla k nám holka s klukem, že mají zájem o koupi. Po projížďce se nás ptali, jestli by jsme prodali za míň, přičemž nám navrhli 1000. I když to bylo víc než od překupníka a byli opravdu sympatičtí, nemohli jsme souhlasit a nakonec jsme se domluvili na 1400 a plácli si. Beruška nám sloužila víc než jedenáct měsíců, při kterých jsme s ní najezdili přes 12 000 km.

Northland – část třetí

A zároveň část poslední, neboť příští článek již budeme psát z Aucklandu. Jak jsem slíbil již minule, cestou na jih jsme navštívili oblast ohromných, až 1200 let starých stromů Kauri (damaroň). Jedním z největších je strom s názvem Tane Mahuta, měřící přes 50 metrů. Podívat se na něj můžete pouze z uctivé vzdálenosti, abyste nepoškodili jeho povrchové kořeny. V této oblasti se nachází spousta dílen, kde vyrábějí různé suvenýry a nábytek z až 50 tisíc let starých kmenů, které se dochovaly perfektně zakonzervované v bažinách. To už je ovšem trochu jiná cenová kategorie :-).
Severně od městečka Dargaville se nachází jezero s názvem Kai Iwi, které není v průvodcích nijak zvlášť zmiňováno, ale neměli byste si ho nechat ujít. Jde o jezero s křištálově čistou vodou a krásnou písečnou pláží. První den u tohoto jezera jsme se nemohli nabažit koupání, takže jsme zapomněli na focení a druhý den se už pokazilo počasí, takže pro změnu nebylo co fotit.
Poslední místo, které jsme po cestě navštívili byl Kaipara Harbour, který leží už jen pár kilometrů severovýchodně od Aucklandu. Zde jsem také vyfotil poslední panoramatickou fotku s pohledem na zélandskou krajinu.
Nyní přichází závěrečná fáze našeho pobytu, která bude i dost úřednická, jelikož musíme prodat auto, zrušit bankovní účet, vyměnit naše tvrdě vydělané penízky na měnu, která je směnitelná v ČR, neboť $NZ se u nás moc nevedou a v neposlední řadě bychom chtěli zkusit požádat o vrácení daní. Nicméně z předešlých zkušeností i z oficiálních informací máme šanci získat jen malé procento daní zpět. Pokud se nám podaří prodat auto brzo a s minimální ztrátou, tak se snad v Aucklandu ještě někam podíváme.

Northland - část druhá

V místech, kde už se severní ostrov začíná zužovat, se nachází million dollar view road. Když vám vyjde počasí, tak výhled zde je opravdu k nezaplacení. Nachází se zde nespočet pláží obklopených spoustou kopců a hojně navštěvovaných surfaři. Už jen pár kilometrů zbývá do začátku výběžku vedoucího až k nejseverněji položenému majáku na cape Reinga, který ale není nejsevernějším bodem. Ten je kousek na západ, ale jedná se o maorské posvátné území, proto není možné se tam dostat. Podél celého výběžku, na západní straně, se rozléhá devadesáti mílová pláž, která má ve skutečnosti jen 92 km. Zajímavostí je, že se po ní dá jezdit autem, ale musíte si předem zjistit čas odlivu, jinak byste mohli vaše auto klidně utopit. Také se doporučuje vjezd pouze vozidlům s náhonem na všechna kola, takže jsme si tuto atrakci opět museli nechat ujít. Cape Reinga je zajímavá i tím, že se tu setkává Tasmanovo moře s Pacifikem a vytváří to neobvyklé barevné kombinace. To je taky důvod, proč Maoři považují toto místo za posvátné. Nesmíme zapomenout zmínit ani místní písečnou poušť, kde je možné si pronajmout surf a zasurfovat si na písku. Je to neuvěřitelný pohled, kdy na jedné straně máte louky a lesy a na druhé straně obrovské písečné duny. Na cape Reinga končí a zároveň začíná State Highway 1, která má druhý konec na jihu jižního ostrova, pod městem Invercargill, na poloostrově Bluff. Jakmile se dostanete až sem, už není cesta dál, můžete se jedině vrátit. A tak nám nezbývá nic jiného, než se otočit a vydat po západním pobřeží zpět na Auckland, kde nás čeká stresující prodej auta :-). Ale než tam dorazíme, čeká nás ještě oblast pralesů s mnoho-set-let starými stromy.

Na závěr bychom vám všem chtěli popřát hezké velikonoce :-).

Northland - část první

Tak se nazývá oblast na sever od Aucklandu a tou již od pondělí křižujem sem a tam. Vzali jsme to po východním pobřeží nahoru a první noc jsme prospali ve Waipo Cove, malé surfařské vesničce. Ráno jsme dostali pár typů na zajímavá místa k návštěvě od našeho souseda z parkoviště. Byl jím 73-letý Rakušan, který posledních 8 měsíců nedělá nic jiného, než že cestuje a mimo to, že byl opravdu vitální, jeho rady stály za to.
V městečku Kawakawa jsou nejkurióznější veřejné záchody z celého Zélandu. Navrhoval je totiž sám pan Hudertwasser z Rakouska, který zde prožil poslední léta svého života v domku bez elektriky, stranou od lidí. Po jejich návštěvě jsme se začali poohlížet po místě ke spaní, ale ne a ne něco najít. Když jsme se podruhé ocitli na stejném parkovišti, zamával na nás chlápek z nedaleké garáže. Řekl nám, že vypadáme ztraceně a co že prý hledáme, tak jsme odpověděli, že hledáme levné ubytování. Jelikož na celém severu nedávno zuřily povodně, místní kemp byl nepoužitelný a tak nám po chvíli přemýšlení nabídl, že můžeme zůstat u nich. Dohodli jsme se, že budem spát v autě, což nebyl problém ani pro nás, ani pro ně. Ještě pro jistotu zavolal domů manželce, jestli je to v pořádku a pak už nás pohostil pivem. V garáži s ním popíjel ještě jeho bratr a kamarád, který je původem z Německa a žije zde posledních 10 let. Byli jsme podrobeni výslechu ohledně našeho pobytu a cestování po Zélandu i ohledně našeho domova. Byl to moc fajn večer, kde jsme měli možnost na vlastní kůži poznat pohostinnost místních lidí. Nakonec jsme nespali v autě, ale v jejich karavanu, takže jsme měli větší pohodlí a ráno na nás čekal hrnek kafe. Prostě paráda, ani se nám odtamtud nechtělo, stejně jako 2 turistkám, které se tam dostali podobným způsobem pár měsíců před námi a zůstaly asi 3 týdny.
Z Kawakawa jsme se vydali do Waitangi, kde se nachází největší maorská válečná kanoe a místo, kde byla podepsána památná smlouva mezi Maory a Britskou korunou o podřízení maorských kmenů za garanci na vlastnění půdy, lesů, lovišť ryb a dalších majetků.

Coromandel

Po navsteve Taupa jsme to vzali primo na sever smerem na Rotoruu. Jak jsem psal minule, jedna se o kolebku maorske kultury a opet se vyplnili me predpoklady (potvrdil to ovsem i cesky pruvodce (tisteny)), ze si Maori za svou kulturu nechaji patricne zaplatit. Tedy minimalne v Rotorure se z toho stal slusny business. Jelikoz jsme zhledli tradicni maorske vystoupeni na jedne z mnoha veceri, kde jsme obsluhovali, nemeli jsme duvod platit za to nehorazne penize. Proto jsme se v Rotorure zdrzeli pouze jeden den a pote jsme pokracovali stale na sever. Dalsi vetsi mesto, ktere jsme projeli skoro bez zastavky, byla Tauranga, sousedici s Mt. Manganui, kde jsme bydleli pri sbirani kiwi. Pote jiz pozvolna zacinal poloostrov Coromandel, ktery je znam svou krasnou prirodou. Jeste v Taupu jsme zahledli predpoved pocasi, ktera nam slibovala dest na ctvrtek. Ve ctvrtek sice parkrat zaprselo, ale nebylo to nic v porovnani s tim, co prislo v patek. Lilo nepretrzite od rana, a tak jsme se rozhodli zalezt do backpackeru v malem mestecku Waihi. To se ukazalo jako prozirave, jelikoz prselo dalsich 20 hodin a na sever od Aucklandu se vyskytlo i nekolik povodni a sesuvu pudy. Kdyz jsme backpacker opousteli, stale jeste prselo, ale dest byl jiz na odchodu. Nicmene to byla prekazka, abychom si vyfotili jamu od povrchove tezby zlata a stribra s nazvem Martha.
Kdyz uz byl dest definitivne za nami, dopravili jsme se k mistu s nazvem Hot water beach a jak nekteri jiz asi tusite, atrakci zde byl horky pramen vyverajici primo pod piskem na plazi. V obchudku si muzete za $4 pujcit ryc a v rozmezi 2 hodin pred a po odlivu si zde vykopat maly bazenek, ve kterem muze byt opravdu horko. Neni to zadne tajemstvi, takze na plazi nikdy nebudete sami. Naopak je to spis boj o nejlepsi misto a cekani na priliv. Problem jsou trochu vlny, ktere dost uspesne mari vasi snahu si vyhloubit vlastni bazenek. A v sobotu se ocean vlnil celkem dost (muzete videt na fotce). Takze po par pokusech vykopat si vlastni, jsme nakonec obsadili bazenek japonskych turistu, kteri jiz byli na odchodu. Ale ani ten neustal asi po 20 minutach prichod "tsunami" a, stejne jako vetsina ostatnich, zmizel v perejich. Tak jsme se jeste zchladili trochu v oceanu a vydali opet na cestu. Nemohli jsme vynechat dalsi mistni atrakci a sice Cathedral cove. Prirodne vzniklou jeskyni na jedne odlehle plazicce. V nedeli jsme okruh po Coromandelu dokoncili a prespali kousek od Aucklandu, kam jsme se v pondeli vydali na navstevu agentury s nadeji, ze nam pomuzou vyplnit zadost o navraceni dani. Misto pomoci nas odkazali na strucneho tisteneho pruvodce leziciho spolu s formulari vedle pocitacu. Telefonicky jsem si vyzadal prehled o mych prijmech a zaplacenych danich a taky moznost vyplneni formularu primo na internetu. Jelikoz financni rok zde konci 31. brezna, nemeli jeste hotove vsechny soucty, a tak mi vyjmenovavala jednotlive zamestnavatele a prijmy od nich. Nicmene si nemame delat zbytecne nadeje, ze bychom dostali zpet ty tisice, ktere jsme na danich zaplatili, ale spise jen par
dolaru "odskodneho" :-).
Ted uz nam tedy zbyva jen procestovat uplny sever, konecne si uzit plazi a koupani v oceanu a pomalu se rozloucit s Novym Zelandem.