Konečně zase "doma"

Už je tomu tak, naše dvou-a-půl-měsíční okružní jízda po jižním ostrově byla v úterý úspěšně dokončena zpáteční plavbou z Pictonu do Wellingtonu. Tentokrát nám počasí při plavbě přálo mnohem víc a tak jsem měl možnost udělat pár pěkných fotek. Ve Wellingtonu jsme byli již netrpělivě očekáváni Damienem, Jasmin a Janem, kteří nás, po krátkém odpočinku a sprše, hned vytáhli na pláž a dokonce jsem se poprvé koupal v moři. Možná bych to neměl nazývat koupáním, protože jsem ve vodě vydržel jen pár minut, ale je to pokrok správným směrem :-).
U Damiena doma proběhlo pár změn, Jan se přestěhoval do našeho původního pokoje a z jeho se vytvořila kancelář. Což znamená, že teď spíme na matraci z gauče v kanceláři na zemi, ale i tak je to mnohem pohodlnější, než v autě :-). Jelikož máme v plánu zůstat jen pár týdnů, abychom si opět něco přivydělali (za tím účelem jsem si sem také vložil reklamy), nemá smysl vymýšlet něco jiného.
Co se týče práce, už máme s Leňulí náš první pracovní den za sebou. Oba jsme totiž nastoupili na mou poslední pozici před odjezdem na jižní ostrov a sice obsluhu cateringu a včera jsme měli první směnu a hned největší slavnostní večeři za poslední rok. Ale vše proběhlo hladce a my se vrátili po druhé hodině ranní totálně vyčerpaní. Je akorát škoda, že už tam není spousta fajn lidí, kteří tam pracovali loni. Mimo jiné i Masa dal tento týden výpověď, protože konečně sehnal práci ve filmových studiích. Zabývá se totiž modelováním různých příšerek a speciálními maskami. Kdo tam ale naopak pracovat začal je naše kamarádka Addoley, která nás se svým přítelem Lyndonem vzala, před odjezdem na jih, do kina, takže nouze o dobrou zábavu tam rozhodně nehrozí. Není to ale jediná pracovní příležitost. Máme možnost i pracovat v kuchyni, kde dělala Leňule předtím. Což by znamenalo opět spoustu jídla. Jediná nevýhoda je, že jsou k dispozici jen raní směny od 6:30 do 10:30 a večerní od 16:30 do 20:00, což dohromady nedá ani 8 pracovních hodin, ale přitom jste pryč celý den. Na druhou stranu práce v cateringu zase není jistá a na příští týden máme zatím napsané jen dvě směny, takže je těžké se rozhodnout kde dělat, abychom si za těch pár týdnů vydělali co nejvíce.

Dunedin až Kaikoura

Poté, co jsme opustili Dunedin, se nám hezké počasí opět trochu vyhýbalo. Po krátké projížďce podél pobřeží jsme odbočili do středozemí a namířili si to k největší hoře Nového Zélandu, respektive vesničce poblíž jejího úpatí nesoucí stejný název: Mt. Cook. Viditelnost v nížině byla celkem dobrá, i když chvílemi poprchávalo, ale vrcholky zélandských Alp byly bohužel zahaleny v mracích, takže se nám nepodařilo Mt. Cook shlédnout v celé jeho kráse. Vyfotili jsme se alespoň u nejdelšího zélandského ledovce Tasman Glacier, který je dlouhý přes 27km, ale v dolní části je celý pokryt štěrkem, takže jde stěží poznat, že se jedná o ledovec. Ještě téhož dne jsme se dopravili zpět k pobřeží, tentokrát do městečka Timur odkud jsme se vydali dále na sever směrem na třetí největší město Nového Zélandu Christchurch. Ještě předtím, než jsme se vydali vstříc velkoměstskému ruchu, jsme odbočili na Banks Peninsula (poloostrov) s jeho vrcholky a zálivy včetně toho největšího Akaroa Harbour se stejnojmenným městečkem Akaroa. Toto městečko se nese ve francouzském stylu s mnoha kavárničkami a atrakcemi pro turisty, jako například výlety za delfíny a koupání s nimi, nebo trysková loď, která se tu nejčastěji objevuje na řekách. Tentokrát jsme již neodolali a nechali se svézt. Po okružní jízdě podél zálivu s pár zastávkami a výkladem o místní fauně a historických událostech s námi náš kapitán udělal pár rychlých otoček (tím myslím opravdu otoček jak na kolotoči) a zavezl nás zpět do přístavu.
Ještě téhož dne jsme se dopravili do kempu v Christchurch a doplnili zásoby potravin. Druhý den jsme se vydali na letiště, jelikož tam měla mít pobočku naše letecká společnost a my potřebujeme změnit termín letu zpět do Čech, ale žádná pobočka se nekonala a jediná možnost změnu provézt je přes pobočku v Aucklandu. Nezbývá nám tudíž nic jiného, než to vyřídit telefonicky. Po návštěvě letiště následovala návštěva pracovní agentury, jelikož jsme si chtěli před návratem na severní ostrov najít ještě nějakou práci tak na dva týdny. Opět bohužel pobočka pro příležitostné práce byla v městečku Ashburton, které bylo asi 150km zpět a kterým jsme projížděli minulou neděli. Po chvíli plánování jsme se rozhodli dokončit naší okružní jízdu o dva týdny dřív, vrátit se do Wellingtonu a pokračovat v tom, co jsme dělali před odjezdem na jih. Máme domluveno, že budeme opět bydlet u Damiena, který se na nás už moc těší a opět vyhrožuje tím, že by mě zaměstnal :-). Chtěli bychom tam zůstat tak 4-6 týdnů a vydělat si na objetí severu a na krátkou návštěvu Korey na zpáteční cestě. Pomalu se v poměru vydělaných a utracených peněz na jižním ostrově dostáváme do mínusu, ale to i díky tomu, že jsme celkově pracovali jen 6 týdnů a poslední dny na třešních nestáli za moc.
No a když už jsme měli opět jasno o naší blízké budoucnosti, věnovali jsme se pouze městu Christchurch a jeho centru. Nechyběla pochopitelně návštěva katedrály a výšlap na její 133 schodů vysokou věž odkud máte skoro celé město jako na dlani. Prošli jsme i pár obchůdků a naobědvali se v singapourském stylu (fast food :-)). V předvečer nastal čas rozloučení s Christchurch a pokračování v cestě. Zhruba 100km na sever jsme měli v plánu navštívit našeho stopaře Tomáše z národního parku Kahurangi. Jelikož jsme se tam ale dopravili trochu předčasně, trefili jsme se pochopitelně do jeho pětidenní vyjížďky na koních, kde dělá průvodce. To jsme se dozvěděli až zpětně a proto jsme ještě den čekali v nedalekém městečku, jestli se nám Tomáš neozve. Když se ani po dvou dnech neozýval, pokračovali jsme do lázeňského městečka Hanmer Springs a už jsme se nemohli dočkat na jeho termální bazény s léčivou vodou, kde se nám uvolní všechny otlačeniny a unavené svaly ze spaní v autě :-). Tam jsme dorazili v pátek ráno a jak už to tak poslední dobou bývá, akorát vyvěšovali ceduli o poruše čerpadla a tedy celodenní odstávce lázní. Ale protože se nevzdáváme a lázně jsme si chtěli užít jak se patří, vyrazili jsme na celodenní procházku ke "psím vodopádům" a následně na vrchol místní nejvyšší hory Mt. Isobel 1319m, abychom se před uvolňovací kůrou ještě pořádně protáhli :-). Vyplnil se i předpoklad, že se nám Tomáš ozve, až dorazíme do 60km vzdálených Hanmer Springs, takže jsme si domluvili návštěvu na sobotu večer. V neděli už byli lázně opět funkční a tak jsme většinu dne strávili posedáváním v bazénech o teplotě od 33°C do 41°C. Jednou jsem vlezl do plaveckého bazénu s 28°C, že si zaplavu, ale musel jsme hned vylézt, jak to bylo studené :-). Zároveň to pro nás byla první možnost se opálit nejen na lýtkách a předloktích, takže je vám doufám jasné, jak teď při psaní trpím :-). Jasně, že jsem si připálil obličej a ramena, i když jsme se snažil být pořád ve stínu, ale i tak to za to stálo.
Večer jsme se vrátili oněch 60km za Tomášem, který nám ukázal koně a pohostil nás v jeho momentálním domově. Bydlí u rodiny pastevce ovcí, protože majitelé koní mu nebyli schopní zajistit ubytování. Celá rodina byla ale momentálně na dovolené, takže jsme nemuseli spát v autě a mohli jsme se ubytovat v obýváku na zemi. Nemýt spálená ramena, mohl jsme se po dlouhé době dobře vyspat :-). Déle jak do půlnoci jsme si navzájem popisovali naše zážitky z cestování a musím říct, že jsem chvílemi Tomášovi záviděl jeho práci u koní, kterou si ovšem 100% zaslouží a pro kterou já nemám žádné z potřebných zkušeností.
V sobotu okolo poledne jsme se už po několikáté, ale tentokrát definitivně, rozloučili a namířili si to na městečko Kaikoura, odkud vyplouvají lodě na pozorování velryb a plavání s delfíny. Leňule by si ráda s delfíny zaplavala, ale bude s tím muset ještě chvíli počkat, protože je vše na dlouho dopředu zamluvené.
Teď už nám z jižního ostrova zbývá asi 170km zpět do přístavního městečka Picton a kdyby vyšlo počasí, tak bychom si zajeli na jeden den prohlédnout nějaký z fjordů, nalézajících se nad Pictonem. Je dost pravděpodobné, že příště budeme psát až z Wellingtonu.