Rozlučka s Lenem

Dneska proběhla oficiální rozlučková večeře s Lenem, který v úterý odjíždí do Mt. Manganui vydělat si nějaké peníze ošetřováním kiwi stromů. Podle jeho vlastních slov je jeho mise u Damiena u konce a chce udělat další krok. Strávil zde tuším 3 měsíce a odvedl pořádný kus práce. Mám trochu obavy, jestli ho budu schopnej dostatečně nahradit :-). Nicméně, jak sám tvrdí, když přišel, tak neuměl skoro nic a vše se naučil až tady. Po zhruba měsíci práce v Mt. Manganui chce navštívit Fiji a poté ještě cestovat se svým francouzkým kamarádem. Možná se ještě na chvíli potkáme, až budou projíždět Wellington, pokud už nebudem na jižním ostrově.
Opět nám bylo nabídnuto se nastěhovat a více méně jsme se na tom již domluvili, i když neni jednoduché se rozhodnout, protože v tom případě nebudu dostávat žádný plat za práci v kavárně. Ale můžu si nechat i práci ve fitku (kterou mám tak rád :-)) a tím pádem to začne být výhodnější. Naše francouzká spolubydlící se bude také stěhovat, takže to vezmem nejšpíš při jednom. Ale nejdřív se musíme pokusit najít za sebe náhradu. Nemůžeme se sbalit ze dne na den. Myslím, že Damienova upovídanost bude pro nás nejlepší praxe angličtiny, jakou zde můžeme získat :-).

Fotogalerie je zpět

Po týdenním výpadku je fotogalerie opět v provozu. Konkrétní důvod výpadku se asi jen tak nedozvíme. Týden trvalo telekomu, než zjistil, kde se stala chyba a zjednal nápravu. Naskytuje se ovšem i možnost, že šlo zásah vyšší moci a tím pádem je telekom z obliga. Každý si může vybrat teorii, která se mu více líbí :-).
Uplnynulý víkend byl ve znamení odpočinku. Tedy alespoň pro mě. Leňule byla v soboru v kuchyni a v neděli v hotelu a fitku, takže si moc neodpočinula. V sobotu jsme se chtěli jít podívat do centrálního parku na zrekonstruované dětské hřiště :-). Bohužel, počasí nám to nedovolilo. V něděli bylo naopak počasí nádherné, ale Leňule měla celý den pracovní. Takže se tam vydáme snad příští víkend. Osazenstvo kavárny si udělalo výlet na hory, takže jsem nebyl ani tam. Až se vrátí, tak bych se měl konečně dozvědět, co se mnou bude.
Pod Fotogalerii jsem přidal pár zajímavých odkazů o Novém Zélandu pro ty z Vás, kteří také uvažují o návštěvě.

Výpadek fotogalerie

Mnozí z vás už si nejspíš všimli, že není možné otevřít fotogalerii. Je to z toho důvodu, že je umístěná na mém domácím počítači, ale minulý víkend tam bohužel došlo, z dosud neznámého důvodu, k výpadku připojení k internetu. Toto se momentálně řeší a pokud by to mělo trvat déle, než další týden, tak patrně umístím fotogalerii dočasně jinam. Momentálně ale stejně žádné fotky nepřibývají, takže o nic nepřicházíte.
Dneska jsme byli pozváni na menší oslavu Janových narozenin, což jsme s radostí přijali. Opět panovala veselá nálada a hráli se různé hry. Nakonec bylo namířeno zpět do kavárny na projekci nějakého filmu, což už se konalo bez nás. Byli jsme unavení, takže jsme si to namířili rovnou domu. Možná se mi podaří získat nějaké fotky a krátká videa z Damienova foťáku.
Jinak to vypadá, že budu od září v kavárně regulerně zaměstnán, takže budu moc dát výpověď ve fitku :-). Dokonce se rýsuje možnost, že bysme se přestěhovali k ostatním "zaměstnancům" internetové kavárny a ušetřili tak z i dost peněz za nájem. Ale to ještě z daleka není jisté. Takže držte palce a děkujem za podporující komentáře.

Párty u Damiena

Konečně je po dlouhé době zase o čem napsat :-). Asi by bylo vhodné hned na začátek prozradit, kdo je vlastně Damien. Popis jeho osoby by vydal na samostatný článek, takže to vezmu trochu letmo. V první řadě je to majitel internetové kavárny, ve které jsem, hned po příjezdu do Wellingotnu, nechával svůj životopis, kvůli případné nabídce práce. V druhé řadě je to člověk tak torchu hyperaktivní, s čímž celkem souvisí i jeho další charakterová vlastnost a sice, že většina jeho nápadů hraničí s utopií. Pořád vymýšlí nové a nové cíle a úkoly a je schopný o nich mluvit hodiny a hodiny s vervou sobě vlastní. Jelikož pořád pracuju ve fitku pouze na poloviční úvazek a neustále sháním něco jiného, zašel jsem se nedávno zeptat do již zmíněné internetové kavárny, co je nového. Když Damien mluví, tak to zní sice moc hezky, ale neni mu skoro vůbec rozumět. Takže z jeho přednášek zatím chytám tak cca 40% :-). Nějak se mi s ním podařilo domluvit, že tam začnu trochu pomáhat, ale neměl jsem tušení, jestli to bude placená pomoc, či nikoliv. Až od dvou kluků, kteří pro něj taky pracují, jsem se dozvěděl obecné podmínky. Oni to mají zařízené podobně, jako byl náš pobyt na farmě. Čili bydlí u Daminana zadarmo a platí jim jídlo a na oplátku se mu starají o kavárnu a usilovně se snaží plnit jeho sny. Já se tam zastavím tak 2-3 krát týdně, stáhnu si z internetu co potřebuju a řeším s klukama "důležité" problémy. Nebýt v kavárně, seděl bych před počítačem doma. Tam navíc občas dostanu nějaké občerstvení a současně to mám jako praxi angličtiny.
Tolik tedy stručné představení a nyní k uskutečněné párty. Měla to být oslava narozenin Jana, což je jeden z těch kluků. Narodil se v Polsku, ale když mu byli tři roky, tak se jeho rodina přestěhovala do Kanady. Na Zélandu je taky s Working Holiday vízem. Jelikož má ale narozeniny až příští týden, tak se nakonec jednalo o "běžnou" oslavu. Druhý kluk je z Francie, jmenuje se Len a je taktéž vybaven Working Holiday vízem. Celkem se párty zůčastnilo asi 10 lidí, což prý neni moc, ale k dobré zábavě to stačilo. Jelikož jsem opět pod práškama, tak jsem pil celý večer Colu a proložil jsem to dvěma třetinkama piva (běžná míra na NZ). Hráli se různé hry, ale kolikrát bylo mnohem zábavnější vysvětlování pravidel, protože asi jen 3 lidi byli "English native speaking". Přestávky mezi hrama prokládal Damien přednáškama svých geniálních nápadů, přičemž délka každé přednášky byla přímo úměrná počtu vypitých piv :-). Když jsme je o půlnoci opouštěli, mluvil už jenom Damien. Podle dostupných informací je to naprosto běžný jev. Každopádně na zábavě to neubíralo. Po dlouhý době jsem se opravdu dobře bavil a mám pocit, že jsem tu našel další kamarády. Trochu osvěžující byla tečka na závěr, kdy jsme se s Leňulí prošli asi tak 3Km k nám domu.

Hoří?!.....jen požární cvičení!

Pátek 29. 7. 2006. Mohlo by se zdát, že to byl další ze "všedních" Wellingtonských dnů. Ale nenechte se mýlit. Pro luxusní Hotel Duxton a jeho zaměstnance to byl jeden z velkých zkouškových dnů. Jelikož jsem se stala právoplatným zaměstnancem hotelu jako pokojská, tak tento den měl být zkouškou i pro mne. V prvni řadě jsem ukončila dny tréninku. Po tři dny, se mě pokoušela vyškolit malá, drobná Filipínská žena v bezchybnou pokojskou...jak se ji to do značné míry povedlo či nepovedlo, můžete posoudit dle následujících řádků.
Ráno začalo jako obvykle v hlavní místnosti pokojských, kde nám Miss S. - jak naší hlavní šéfce říkáme- sdělila chyby a nedostatky z předešlého dne. Poté následovala asi 10min. přednáška, jak se máme zachovat v případě plánovaného požárního tréninku, který připadl na tento den, přesněji 13:30hod. Po třikrát se zeptala, zda všemu rozumíme. Po třikrát vznesla jedna z pokojských požadavek na zopakování toho, co máme dělat, až zazní siréna. Je docela komplikované všemu rozumět, jelikož tým pokojských je složen z žen pocházejících ze všech koutů světa, tudíž každá mluví "svou angličtinou", i když angličtinou se to nazývat opravdu nedá. Tak následovala další rekapitulace toho, jak se zachovat. Když už si Miss S. nevěděla rady, povolala šéfa zaměstnaneckého bloku a ten vše rekapituloval za ni. V podstatě jsme měli za úkol "požárně" zaklepat na nám přidělené pokoje k uklízení, zkontrolovat zda je pokoj prázdný, popřípadě vyzvat hosta k neprodlenému opuštění hotelu a pokoj označit, že je prázdný. Poté jít k požárnímu schodišti, vzít evakuační kartičku, u hlavních dveří ji odevzdat a jít ven k určenému místu, kde se měli všichni sejít.
Vyzbrojené teoretickými poznatky, jsme všechny vyrazily uklizet pokoje na námi připadlých patrech. Hodina H. se přiblížila. Siréna začala zvonit, což byl okamžik k evakuování pokojů. Začala jsem tedy klepat na první pokoj. Otevřela a hle, uvnitř byl host v značne podnapilém stavu. Asi 5min. jsem mu vysvětlovala, že musí opustit pokoj. Asi 3x se vracel. Poprvé pro peněženku, poté pro kreditní karty a po třetí potřeboval cigarety na uklidnění. Jako z filmu. Naštěstí v dalších pokojích už nikdo nebyl, takže jsem stačila ve spěchu splynout s davem. Jako poslední pokojská jsem vyběhla ven za dalšími, které už stály na vyznačeném místě. S pocitem uspokojení, jak jsem svůj první samostatný den a ještě k tomu požární zvládla, jsem se kochala jedním z mála nádherných slunečných dnů. Můj skvělý pocit mě opustil v okamžiku, kdy doběhla plně vystresovaná a zpocená vedoucí mého patra a hledala onu evakuační kartičku. Má ruka v kapse mi naznačila, že jsem asi na něco zapomněla. Nemělo cenu něco zazdívat a má ruka s kartičkou mě prozradila. Když jsem ji kartičku předávala tak všechny ostatní pokojské na mě hodily pohled kriminálníka, jelikož jsem jim pokazila dobrou reputaci a požární vycvičenost, což mě tak namíchlo, že jsem jim řekla ať se z toho ........ je to jenom cvičení!!!!!!!!!! Tak takhle dobře mě připravila má Filipinská kolegyně :-) . Hasič ze mě asi už nebude.
Jelikož Ondra neměl také zrovna příjemný den, poněvadž ho strávil v nemocnici, o čem jste si mohli přečíst níže, tak jsme se rozhodli zakončit tento den návštěvou právě probíhajícího zdejšího filmového festivalu. Volba, co shlédnout, byla jasná. Prezentoval se tu, bohužel, jen jeden z výborných českých filmů - Šílení - od režiséra Švankmajera. Vybaveni lékorkami, jsme usedli do sálu ke shlédnutí tohoto hororového filmu. I když horory nemám moc ráda, tento film Vám můžu jen doporučit. Již obsazení filmu ( Tříska, Liška, Gajslerová, Dušek...) zaručuje pěknou podívanou. Po skončení filmu, kdy jsme jeli domů, jsme měli opravdu pocit, že jsme doma s vámi ...