Nelson & Motueka

V přístavním městečku Nelson můžeme konečně vylézt z auta, aniž bychom zmokli. Průvodce nám prozrazuje cosi o středu Nového Zélandu, takže si na další den plánujem procházku po okolí. Kousek od místa našeho noclehu (parkoviště :-)) se nachází starobylé městečko ve stylu počátku 20. století. O kousek dál je pro změnu zahrada v japonském stylu, při návštěvě ale pořád ještě trochu poprchává, takže máme doslova jen pár fotek. Zato na procházce do centra Nového Zélandu nás už doprovází sluníčko a to tak poctivě, že se opět začínáme červenat (samozřejmě, že používáme opalovací krém :-)). Samotný střed není až tak zajímavý, ale je z něj krásný výhled na město, přístav i hory v pozadí.
Po třech nocíh v autě se dostavuje potřeba nějakého důkladnějšího opláchnutí, ale moře je na koupání pořád ještě moc studené, takže podle mapy objíždíme místní bazény a v jednom z nich si dopřáváme báječnou koupel ve výřivce. Svěží a uvolnění se vydáváme směrem k národnímu parku Abel Tasma. Naše cesta ale na nějakou dobu končí v městečku Motueka. Pokoušíme se zde najít nějakou práci. Pátou noc již trávíme v kempu, protože spaní v kufru přece jen není žádný luxus. Nakonec jsme přece jen práci sehnali. Děláme v jablečných sadech. Nejedná se o sklizeň, ta bude až za dva až tři měsíce, ale o probírku plodů a větví. Jednoduše malé plody a větve bez plodů musí ze stromu pryč, aby nestínily a neubírali energii. Jedná se o celkem jednoduchou práci a proto za to taky není moc peněz. Ubytovnání nám bylo poskytnuto ve zděné chatce, kde je zvlášt ložnice a zvlášť vybavená kuchyň a s druhou takovou chatkou společný záchod a sprcha. Není ale s kým sdílet, protože nás je tu jen pár a ostatní bydlí v jiných chatkách na druhém konci sadu. Za tenhle komfort platíme $40 za týden a osobu, což je v porovnání za $10 za noc a osobu v kempu nádhera. Jediná piha na kráse je to, že se nám hned první den stratilo $70 z batohu se svačinou, který jsme měli položený na začátku řady stromů, které jsme pročišťovali. Ale vzhledem k tomu, že jsou sady přístupné pro každého, nemáme šanci zjistit, kdo to vzal.
Vzhledem k tomu, že se pracuje jen 5 dní v týdnu, pokusíme se využít víkendy k návštěvám národních parků Abel Tasman a Kahurangi. Máme v plánu tu zůstat ještě tak dva týdny a poté pokračovat po západním pobřeží na jih.

Vzhůru na jih

Po celkem statickém půl roce přišel den D. Zvedli jsme kotvy a vydali se vstříc novým zážitkům. Odjezd trajektu byl plánován na 13. hodinu s tím, že odbavení aut musí být již hodinu předem. I když jsme od přístavu bydleli v podstatě za rohem (ve skutečnosti za dvěma :-)), měli jsme asi 10 minut spoždění. Část z toho zabralo kafe na rouzloučenou s Damienem a Janem a druhou část měl na svědomí semafor přímo před přístavem. Z našeho směru měl totiž interval asi 5 minut, což je ve spěchu strašně dlouhá doba :-). Nicméně odbaveni jsme byli bez problémů a rozhodně jsme nebyli poslední. Následovalo skoro dvouhodinové parkování s omluvou, že odjezd bude asi o hodinu opožděn. Nakonec jsme se ale přece jen dočkali a parkující auta před námi se dala do pohybu směrem k trajektu. Jelikož jsme toho noc předtím moc nenaspali, tak jsme procházky po palubě prokládali odpočinkem na "autobusových" sedačkách. Počasí nám příliš nepřálo a po drobných přeháňkách již na trajektu nás na jižním ostrově přivítal asi 20-ti hodinový vydatný liják. Po krátké prohlídce přístavního městečka Picton a nedalekého centra vinařského království Blenheim jsme se vydali směrem na Nelson. Noc jsme přečkali takřka v sedě v autě, protože se nám kvůli dešti nechtělo vylézat a stěhovat veškerou bagáž, abychom si připravili ležení v kufru :-). Pršet přestalo, až když jsme dorazili do Nelsnu. Oblast okolo Nelsonu je pro změnu královstvím jablek, i když vinic je zde taky požehnaně.

Týden loučení

Spolu s překročením půl roku, od příletu na Nový Zéland, nastává čas se rozloučit s naším, již druhým, dočasným domovem. Sice se sem ještě na pár dní vrátíme koncem února, ale to už budem spíš návštěva, než spolubydlící. Jsem celkem zvědavý, jak pokročí Damienovo podnikání. Za první měsíc nesehnal ani jednoho klienta, ale doufám, že se to brzo změní a firma se rozjede naplno.
Loučení jsme začali, trochu netradičně, prvním setkáním s afroamerickým párem v podobné situaci, v jaké jsme byli my po příjezdu. Přiletěli koncem září, bydleli v hostelu a hledali si práci. Nakonec uspěli a našli si i byt v centru, který sdílí s dalšími spolubydlícími. Nás kontaktovali prostřednictvím místní mateřské agentury přes inzerát, který jsme tam zanechali, když hledali někoho na kamarádění :-). Vlatně to nebylo úplně první setkání, poprvé nás překvapili v internetové kavárně, ale to nebyl čas na povídání. Po pár dnech domlouvání a hledání času, který by vyhovoval všem, jsme se shodli na úterý večer. Místo vybrali oni a jak se později ukázalo, byla to dobrá volba. Jednalo se o kavárnu poblíž jednoho z největších wellingtonských kin. Addoley a Lyndon, jak se oba jmenují, nás po přivítání obdařili volnou vstupenkou a vybrali film "A good year" (Dobrý rok). V kavárně jsme strávili příjemnou hodinku, během které jsme se například dozvěděli, že Addoley má českého švagra. Navzájem jsme si vyprávěli peripetie, které nás na Zélandu potkali a celkově to byl moc příjemný večer. Kino bylo už jen takovou třešničkou na dortu :-). Doufám, že i s nimi se jednou setkáme v ČR. Zatím jsme český cestovní ruch podpořili minimálně o 4 potenciální turisty :-).
Na čtvrtek jsme přichystali my (hlavně Leňule :-)) večeři na rozloučenou pro naše spolubydlící. Pozvání přijal i Masa, takže nás ke stolu celkem usedlo 6. Popíjeli jsme, pochutnávali si na výborném jídle a užívali si atmosféru. Po delší době se podle mě dobře bavil i Damien, který byl jinak dost často nervózní kvůli firmě. Škoda, že se takových večeří nekonalo během našeho pobytu víc, i když člověk se neloučí každý den :-).

WOF

Neboli Warrant Of Fitness, dalo by se přeložit jako záruka způsobilosti. Jedná se o technickou kontrolu vozidla, kterou jsme nyní museli podstoupit. U starších aut je potřeba každý půlrok. Když jsme auto kupovali, tak bylo pár dní po technické, která přišla našeho předchůdce na $670. Díky tomu je dost dílů stále v hodně dobrém stavu a taky díky tomu, že jsme za poslední půlrok najezdili pouze cca 3000Km. Měl jsem velké obavy, na kolik přijde technická kontrola a odstraňování nedostatků nás. Věřte nevěřte, naše auto má najeto již přes 214000Km a podotýkám, nejedná se o diesel! Na základě rad od jiných cestovatelů jsem se vyhnul servisům přímo v centru Wellingtonu a zvolil trochu odlehlejší čtvrť. V pátek byl poslední den platnosti předhozí technické, takže jsem se telefonicky objednal a vyrazil. Auto jsem v servisu opustil s tím, že by mi měli dát do hodiny vědět. Takže jsme se s Leňulí a Damienem (který jel jako případný tlumočník :-)) procházeli po okolí a vychutnávali si klid, který v této čtvrti panoval. Po prohlídce pár květinářství a pár přednáškách o filmových atelierech Petera Jacksona (King Kong), kterých se Damien zhostil s obvyklou energií, jsem obdržel telefonát, že je prohlídka u konce a že je tam potřeba vyřešit pár věcí. V první řadě se jednalo o levou přední pneumatiku, která již byla opravdu hodně sjetá. Následovala nefunkční žárovka nad poznávací značkou, potřeba dolít brzdovou kapalinu (což byl důvod, proč již delší dobu neustále svítila kontrolka zatažené ruční brzdy :-)) a taky špatně seřízená přední světla (to jsem také zjistil velmi brzy, když na mě ostatní blikali). Ten den "bohužel" již neměli čas to vyřešit, navíc mám nárok na to, nechat si odstranit nedostatky i u konkurence, takže jsme se vydali zpět k domovu. Cestou se mi ozval kamarád, kterého jsme potkali v Mt. Manganui v hostelu, že je zrovna ve Wellingtonu a jestli se nechceme sejít. Jaká náhoda, že jeho "spolucestující" byl automechanik :-). S jeho pomocí a hlavně z jeho zdrojů jsme vyměnili žárovku nad poznávací značkou a dolili brzdovou kapalinu. Té měli akorát na to, aby kontrolka přestala svítit (střed mezi minimem a maximem). Na světla si netroufl, protože pochopitleně nemá potřebné měřící zařízení. Pneumatiku jsem vyřešil v sobotu v jednom z nejvíce propagovaných pneuservisů. Nekupoval jsem novou, ale za $75 i s vyvážením a výměnou jsem dostal pneumatiku, která jako nová vypadala. Takže už zbývala pouze světla a ty jsem nechal pro servis, kde jsem technickou kontrolu podstupoval, aby z toho taky něco měli (mimo těch $45 za samotnou kontrolu). Dnes jsem se opět telefonicky objednal, dorazil na místo, ukázal odstraněné nedostatky, technik za pomoci měřícího zařízení párkrát otočil šroubkama u světel a naše autíčko dostalo novou pěknou samolepku opravňující k provozu na další půlrok. Milé na tom navíc bylo i to, že si za těch pár otočení šroubků nic neřekl. Otázka je, v jakém stavu bude naše auto za půl roku, poté co objede celý Nový Zéland.

Red Rocks

Počasí nám v poslední době opět přálo a tak jsme si na naši poslední neděli ve Wellingtonu naplánovali menší výlet na jižní pobřeží, konkrétně na místo zvané Red Rocks. Toto místo je známé tím, že se zde v zimních měsících vyskytují tuleni, kteří již byli bohužel pryč. Svůj název získalo podle skupinky načervenalých kamenů, ke kterým vede přibližně dvoukilometrová procházka po pobřeží, od místa kde končí asfaltová silnice.
Začali jsme tím, že jsme vyzvedli mého japonského kamaráda Masu a pokračovali projížděním podél pobřeží až na ono místo, kde již parkovala řada jiných návštěvníků. Po cestě jsme udělali pár zastávek a pořídili nějaké fotky. Sluníčko bylo opravdu silné, takže se z toho pořád ještě trochu červenáme :-). Chvílema bylo možné zahlédnout vrcholky hor z jižního ostrova. Ani se nám s Masou nechtělo myslet na to, že musíme večer opět do práce.
V jednom místě nás předjížděl trajekt, kterým již definitivně v pátek odcestujem na jižní ostrov. Dnes jsme si totiž koupili lodní lístky, takže už nám v podstatě neschází vůbec nic. Posledních pár dní máme na to, abychom se stihli se všemi rozloučit, doplnili zásoby potravin a hlavně všechno sbalili. I když jsme se snažili nekupovat žádné zbytečnosti, objem všech našich věcí se takřka zdvojnásobil :-). Budem proto muset udělat selekci a pro cestování nepotřebné věci uskladnit u Leňulinýho kamaráda Harua.

Rozlučka s Lenem II.

Jak jsem předpovídal, tak se také stalo. Na pár dní se tu opět zastavil Len, tentokrát se svým kamarádem a spolužákem Nicolou. Celý dům jako by opět ožil a všem to trochu zlepšilo náladu. Nová firma se totiž zatím nerozjíždí podle plánu a Damien je z toho často nervózní.
Len s Nicolou dorazili minulou středu a nejdříve se ubytovali v hostelu, ale podařilo se nám je přesvědčit, že máme v pokoji místa dost pro všechny. Původně jsem očekával, že s takovou nabídkou přijde Damien, ale ten jim jen nabídl, aby přespali v kavárně (poté, co pro něj Len několik měsíců pracoval jen za ubytování a stravu). Museli jsme se trochu uskromnit v již tak skromném prostředí, ale nedělalo nám to žádné potíže. Jako poděkování připravili Len s Nicolou v pátek večeři pro všechny, kterou jsme si pořádně vychutnali na střeše (viz. Fotogalerie: Rozlučka s Lenem). Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku městem, spojenou s návštěvou videopůjčovny, kde se odhlasovalo sledování Matrix Revolution a Reloaded, což probíhalo opět na střeše. Nutno podotknout, že do konce jsme vydrželi jen tři :-).


V sobotu odpoledne jsem šel na svojí předposlední směnu netušíc, že se pořádá koncert a já se dostanu domů až okolo druhé hodiny ranní. Přibližně stejně dorazil i Len s Nicolou z jejich večírku. V sedm ráno mě čekalo drsné probuzení. Oba výše jmenovaní se totiž loučili a namířili si to k trajektu na jižní ostrov. Je možné, že se tam s nimi ještě setkáme, ale jelikož oni mají na cestu jen 3 týdny a my 3 měsíce, tak to moc pravděpodobné není.

Jak chudá Češka k penězům přišla, aneb koníčku - Hyjé !!!

Týden s týdnem se sešel a tím se přiblížil i můj konec v kuchyni. Věřte, nevěřte, ale plné čtyři měsíce jsem pomáhala „krmit hladové krky“ vysokoškolských studentů. Práce nikterak těžká, něco jsem se i přiučila :-), s Ondrou jsme měli pravidelnou stravu, ale hlavně jsem se seznámila se skvělými lidmi a poznala nové kamarády.

Poslední týden začal fantasticky. V úterý do práce přišel hlavní kuchař Graham bez své manželky Caroline, která v kuchyni pracuje jako druhý kuchař (pro vaši představu-Caroline je čtyřicátnice, malá, zakulacená dáma s výrazným - velmi hlasitým vystupováním a slovní zásobou, ve které převažují hlavně sprostá slova). Tudíž nás od rána nebolela hlava, všichni relaxovali a vtipkovali.

Dopoledne probíhalo ve znamení sázek. V Austrálii ten den probíhal známý dostihový závod, a tak kluci v baru, který je součástí budovy kde je kuchyň, zorganizovali amatérské sázení pro personál. Vstupní sázka byla $2, takže proč nezkusit štěstí? Mým favoritem se stalo číslo 24. Aniž bych tušila, tak to byl favorit i v závodě. Bohužel či naštěstí ale odstoupil, a mým konečným favoritem se stalo číslo 2. V pět závod odstartoval a aniž bych mu věnovala větší pozornost, zaslechla jsem jen své spolupracovnice:"Dvojka je vítěz!!!!!". Rázem mi přestala chutnat večeře a netrpělivě jsem očekávala Brada z baru, který mi právě nesl sáček s penízkama. K mému překvapení se v obsahu vyskytly i bankovky a po konečném součtu jsem vyhrála plných 44$. Takže máme penízky na mapy a může jet na jížní ostrov :-)!!!

Středa byla mým černým a zároveň i posledním dnem (aniž bych tušila) v kuchyni. Ráno mi Caroline, viditelně odpočatá a v plné ráži po dnu volna, bez pozdravu stroze oznámila, že tohle je můj poslední den a odešla z kuchyně. Jelikož jsem měla končit v kuchyni až v pátek, kdy studenti mají poslední zkouškový den, nechtěla jsem se nechat odbýt a šla jsem se zeptat Grahama jak se celá věc má. Ten mi jen sdělil, že manažerka si přeje, abych skončila ve středu z nedostatku práce. Čtvrtek jsem naštěstí měla ještě proplacený, díky tomu, že jsem pracovala o státním svátku. Mají tady krásný zvyk. Pokud děláte ve státní svátek, hodiny se vám automaticky 1,5x násobí a kdykoli si poté můžete vzít proplacený den volna.

V pátek byla naplánována „párty“ na rozloučenou pro všechny zaměstnance, poněvadž tímto dnem tady začínají pro studenty tříměsíční letní prázdniny. Já jsem se domluvila s mými VIP spolupracovníky, že se s nimi rozloučím při sobotní návštěvě.

V sobotu jsem Pauline překvapila nečekaně brzo, kdy dokončovala přípravy na dortíku,co mi upekla. Musím napsat, že se ji ale opravdu moc a moc povedl!!!! No jo, prostě profík, kam se hrabeme my začátečníci. Jen tak na okraj, aby jste byli v obraze, tak Pauline je holčina, no holčina, ona je to teda čerstvá čtyřicátnice s úžasným srdíčkem a obrovskou trpělivostí. Je to opravdu moc hodný človíček a já ji překřtila na mou Zélandskou mamču, páč ona nemůže mít děti :-( a o mě se starala po 4měs. jako o vlastní, ale v tomhle je optimistka, jelikož vždycky může nějaké ty emigranty na chvíli adoptovat :-). Nebudu vás unavovat představováním všech skvělých lidiček, které jsem za tu dobu práce v kuchyni mohla poznat, ale nedá mi to a musím napsat alespoň pár z nich. Tak tedy: Haru-můj skvělý studující Japonský kamarád, který se do mě snažil vtlouct angličtinu a s kterým se doufám potkám v ČR; Shrun-tichý, ale za to miloučký a hodný starší pán a v neposlední řadě David-úžasný plnokrevný „kiwák“ security man, mluvící a chrlící jen spisovná moudra. I s tímhle človíčkem a jeho manželkou se snad potkám v ČR na jeho cestách po Evropě. Těch lidí, kteří ve mně zůstanou je opravdu kvantum…studenti, lidičky z baru atd…ale výše jmenovaní se svým způsobem staly i když na krátký čas, mou druhou rodinou…..
Sobotou nám s Ondrou skončili také 4 měsíce bezplatného a plnohodnotného hodování :-(. Tak doufám, že se mi aspoň šetřením za jídlo podaří nějaké to lehce nabyté kilo, a né že by jich bylo po skromnu, shodit :-)!!!